Austrálii známe všichni jako nejmenší kontinent, jako zemi, kde najdeme poušť i tropický prales, zvířata tři „Ká“: medvídci koala, klokani i kakadu a další rozmanitou flóru i faunu, kterou nikde jinde nenajdeme.
Pojďme se ale podívat, jak se na opačné straně zeměkoule pracuje, žije, co nám návštěva této země může přinést, ale také, na co si dát pozor. Toto vše můžeme zjistit díky příběhu Michala, který zde strávil nějakou část svého života, a kdyby to bylo možné, je tam dodnes. Nebylo to ale úplně „easy“…
Michale, Michale, povídej, přeháněj…
Do Austrálie jsem poprvé vycestoval s kamarádem v roce 2008 jako 24letý kluk na studentská víza, která jsme si zařídili přes pobočku studentské agentury v Bratislavě. V té době byla vízová povinnost jiná než dnes. Když jsem v Austrálii dovršil 33 let, nastala jedna ze závažných vízových změn a tou bylo, že Austrálie zavedla pro občany Slovenské republiky tzv. working holidays visa na 2 roky pro žadatele od 18 do 30 let.
Jak to začalo
Jako většina studentů jsem svůj život v Austrálii začal v Sydney. Během prvního měsíce jsem navštěvoval jazykovou školu v North Sydney, kde jsem dostal spoustu potřebných informací: jak to v Sydney pro studenty chodí, kde začít hledat práci, jak se seznamovat s okolím a kde potkávat lidi z různých koutů světa, kteří jsou v podobné situaci jako já (čerstvý student).
Během prvních dvou týdnů jsem si začal hledat práci rozdáváním životopisů do každé restaurace v CBD (centrum města), Darling Harbour, The Rocks a v dalších čtvrtích města, které jsem měl poblíž školy a později i bydliště.
Moje první práce, kterou jsem sehnal skoro po dvou měsících, byla právě v Darling Harbour, kde jsem roznášel jídlo spolu s kamarádem. Byla to práce na part-time právě kvůli studentským vízům, která nám dovolila pracovat jen na poloviční úvazek. Ale protože jsem měl i školní prázdniny, mohl jsem pracovat častěji. Během prázdnin jsem si našel další brigády při práci v restauraci. Například jsem vykládal kontejnery v přístavu, pracoval na stavbách či stěhoval nábytek. Práci se mi podařilo vždy najít díky mým kamarádům, spolužákům a kolegům, které jsem postupně poznával a se kterými jsme si pomáhali, ať už s ubytováním nebo s prací. Systémem ze školy do práce jsem fungoval 7 měsíců.
Po devíti měsících v Sydney jsme se s kamarádem přestěhovali do Brisbane, kde jsme začali studovat nezáživný Business management kurz, abychom mohli zůstat v Austrálii na studentských vízech. V Brisbane jsme neměli žádné kontakty a zároveň v té době začala globální finanční krize, čímž se nám šance na nalezení dobré práce podstatně snížila.
Krize přetrvávala a naše našetřené peníze, které jsme měli ze Sydney, nám ubývaly, a tak jsme se ocitli před zásadní otázkou: Co dál?
Období capoiery a dobré práce
Vrátili jsme se tedy zpět do Sydney s tím, že jedeme domů na Slovensko. No, na poslední chvíli jsem se přece rozhodl v Austrálii ještě zůstat, jako bych vnitřně cítil, že ještě nemůžu odejít. Přihlásil jsem se tedy na sportovní školu capoeiry, kterou jsem si našel a to mě nesmírně naplňovalo. Postupem času ji dokonce začali navštěvovat i jiní Slováci a Češi ze studentské česko-slovenské agentury.
Nechal jsem se zaměstnat jako číšník v německé restauraci The Rocks, kde jsem pracoval dva roky. V té době se tam dalo pěkně vydělat, když měl člověk pevné nervy, ovšem dnes tomu prý tak už není. Tím, že jsem měl jen jednu dobrou práci, která mi zajistila dostatek financí na výdaje, zůstalo mi víc volného času pro sebe, a tak jsem začal surfovat. Díky surfování jsem poznal úžasnou komunitu lidí, kteří mi přirostli k srdci a jsem s nimi dodnes v kontaktu.
Přestěhoval jsem se kvůli lepším vlnám na druhou stranu Sydney do Dee Why na Northern Beaches a začal jsem intenzivněji uvažovat o tom, že chci v Austrálii zůstat natrvalo. Zároveň jsem byl obklopen lidmi, kteří přemýšleli stejně a naším jediným cílem bylo zůstat v Austrálii.
Později jsem si začal hledat práci, která by mi zabezpečila tzv. sponsorship visa, díky kterým bych měl šanci zůstat v Austrálii jako resident.
Byrokracie v Austrálii nadevše
Začal jsem pracovat pro jednu firmu jako contract administrator s garancí víz na 4 roky. Abych dostal tato sponsorship víza (457 byl kód pro tato víza) na 4 roky, tak já i firma jsme si museli projít neuvěřitelnou byrokracií, která stála nemalé peníze a čas.
Abyste měli představu, z mé strany jsem musel prokázat: výpis rejstříku trestů z AUS a CZE, lékařský check, lékařské insurance, IELTS test a další dokumenty z víz, které jsem měl v minulosti, dále překlady mých kvalifikací a studií ze Slovenska. Bylo toho strašně mnoho. Firma si také musela projít byrokracií ohledně daní, zda prosperuje, jaký je důvod, pro který chtějí zaměstnat cizince namísto Australana, zda má firma dostatečná osvědčení pro chod firmy a další méně podstatné věci k tomu.
Zpracování všech dokumentů, podání žádosti a jakoukoli komunikaci s Emigration department zprostředkovávala právnická agentura.
Nakonec jsem vízum dostal na 4 roky a byl jsem velmi rád, že se ubírám správným směrem. Po čtyřech letech jsem mohl požádat o PR (Permanent Residence), což byl můj dlouholetý cíl. Po 3,5 roce jsem se začal opět připravovat na vlnu už poslední byrokracie. Všechny potřebné dokumenty ohledně mé osoby jsem splnil a postup byl stejný jako před čtyřmi lety. Sesbírat všechny požadované dokumenty včetně IELTS testu, plus potvrzení a dokumenty z firmy, která mě sponzorovala.
A tady nastala chyba, o které jsem bohužel nevěděl. Totiž firma, která mě sponzorovala, měla daňové úniky a tím pádem byla moje žádost o PR zamítnuta, protože firma nesplňovala kritéria. Všechno, co jsem budoval a v co jsem věřil, spadlo jako domeček z karet.
Byla to pro mě velmi drsná lekce, za kterou jsem zaplatil mnohem více než jen penězi.
Fidži mě zachránilo
Musel jsem si najít proto jinou firmu, která by mě sponzorovala. Ale byl jsem tak rozhořčený a demotivovaný firmou, která mi tuhle věc zatajovala, že jsem potřeboval na určitý čas od Austrálie klid. A tak jsem odletěl na Fidži, kde jsem jen surfoval a pil místní uklidňující nápoj Kavu s domorodci, kteří žili velmi jednoduchý život a nevadilo jim, že jsem s nimi trávil skoro každý den. Na Fidži jsem si utopil telefon v oceánu, a tak mě nikdo nemohl otravovat otázkami typu, co teď budu dělat dál či jak se cítím. I tak bych v tom momentě nevěděl, jak odpovědět.
Když se blížil můj odlet z Fidži zpátky do Austrálie, dostal jsem emailem pracovní nabídku v Austrálii, která mě velmi potěšila. Po příletu do Austrálie jsem hned začal řešit sponzorship víza s danou firmou, ale když viděli, co všechno musí prokázat na podání žádosti k vízům, tak od mé pracovní nabídky vycouvali.
Co jsem si z toho všeho odnesl
Časem jsem se smířil s tím, že asi v Austrálii nemám zůstat navždy a že život má pro mě přichystáno něco lepšího. Z Austrálie jsem nakonec odletěl bez jakýchkoli výčitek s vědomím, že jsem udělal všechno, co jsem mohl. Odletěl jsem jako mnohem zkušenější člověk po všech stránkách.
Austrálie i lidé, které jsem tam potkal, jsou pro mě jedineční a zážitky, které jsem s nimi zažil, mi zůstanou v paměti do konce života. Na Austrálii se mi líbil pocit klidu a život bez stresu, který je na Slovensku mnohem silnější často kvůli práci, penězům, osobnímu životu. Rychle jsem si zvykl také na teplé klimatické podmínky. Osobně bych do Austrálie nešel za výdělkem, ale za životními zkušenostmi.
Co bych poradil mladým, ale i starším lidem, kteří chtějí zůstat v Austrálii?
Aby si zkusili vyřídit working holiday víza. Je to levnější a nemusíte chodit do školy.
Vždy si dobře prověřte, pro jakou firmu chcete pracovat na sponzorové vízum a zjistěte si aktuální podmínky víz, protože se každým rokem mění.
Na závěr přeji všem, kteří mají australský sen, pevné nervy na migrační byrokracii, která nemusí mít vždy takový konec, jaký by si přáli, i když si všechno zaplatí a vybaví. Aby se co nejvíce naučili ze samostatného života v zahraničí, aby byli k zemi otevření a nevnášeli do ní své naučené zvyky z domova, protože pak se vám země otevře úplně jinak.
A aby se ze situací, které je srazí na kolena, poučili a nikdy na ně nezapomněli.
Užijte si Austrálii se vším, co přinese!
Co tě zaujalo? Napiš komentář...