Rozhodla jsem se s vámi podělit o tom, jaké to je vést sportovní oddíl, i proto, že už jen ta cesta k tomu byla dost dlouhá a koneckonců i podivná. Dovedla mě k ní těžká životní situace. Nakonec to tedy bylo takové štěstí v neštěstí… Ale pěkně od začátku.
Je jedno, jaký kroužek vedu, já si myslím, že práce s dětmi je to pořád stejná… Samozřejmě ale ráda přiznám, že se jedná o oddíl juda, sport dnes už konečně trochu víc známý i v ČR. Ač je na OH už dlouho, proslavil ho u nás v posledních letech jistý dvoumetrový pan Krpálek, který je několikanásobný mistr i olympijský vítěz .
Začala jsem se učit judo jako dítě v 6-7 letech, bylo to mé první přičichnutí ke sportu. Přidala se k němu na docela dlouhou dobu i taneční škola (to byla tehdy trochu vtipná kombinace) a plavání. Postupně jsem ale zjistila, že se v baletní sukýnce a plavkách necítím až tak dobře, jako v kimonu. A to z toho důvodu, že zlaté medailičky mně přinášely právě jenom ty rvačky na žíněnce a taky proto, že jsem měla právě v judu fakt skvělou trenérku.
Bylo načase si vybrat jeden směr a pořádně. Po ukončení ZŠ jsem tedy pokračovala na sportovním gymnáziu, ve třídě i v oddíle jsem byla za sport judo jediná holka. Znamenalo to: každý ráno před školou i po škole prát se jen s kluky vyšších vah, někdy potit pomalu krev a ač jsem tam lítala jak hadr, nabírala jsem díky tomu sílu, techniku i kondici a na soutěži s holkami to pak byla brnkačka.
Povzneslo mě to na reprezentační úroveň, já se radovala z vítězství na větších a větších soutěžích a taky díky tomu poznala krajiny, do kterých bych se jinak nedostala. A jasně, můj sen byla Olympiáda. Ne být trenérem! Když se mě někdo zeptal, jestli budu někdy trenérem, vždy jsem podrážděně řekla: „Já bych na ty děcka neměla nervy.“
Sen se ale rozplynul, přišlo zranění, zhoršený prospěch ve škole kvůli sportu a vysoká škola to nějak zastavila úplně, jelikož jsem už v 1. semestru otěhotněla. I tak jsem ale doufala, že se alespoň rekreačně k judu vrátím. Porodila jsem ještě párkrát pár dětí :-D a na RD s třetím dítkem jsem začala chodit na tréninky do jednoho brněnského klubu.
Poznala jsem tam skvělé lidi a opět jsem zde byla jediná žena. Naposledy jsem se odhodlala zkusit to závodně, staré zranění se ale ozvalo opět a já pochopila, že už nemá cenu si dál dokazovat něco honbou za zlatem. A nezbývalo než zůstat jen tichou fanynkou tohoto sportu.
Po MD jsem spokojeně začala pracovat zde na pracovním portále Fajn-brigády a užívala si různé pohybové aktivity, které mi moje tělo povolilo. Co život ale nechtěl, nastaly těžké časy a bylo nutno pro štěstí rodiny nějakým způsobem vydělávat víc penízků. A taky zapnout mozek (chvilku mi to trvalo): uvědomit si, v čem jsem dobrá, ať ty peníze jsou z něčeho, co mě alespoň trochu baví. Po sepsání všech pro a proti, jsem dospěla k tomu, co jsem kdysi popírala… Zkusím být trenérem juda.
Na vesnici, kde žiju, byla po bojových sportech docela poptávka. Klub, ve kterém jsem v Brně trénovala, mě hned podpořil - mám jen sehnat prostory a samozřejmě zájemce a o zbytek se už postarají oni.
A vesnice je v tomto kouzelná, prostor jsem domluvila okamžitě a stačilo na ulici „jedné bábě“ říct, že bych zde ráda rozjela kroužek s judem. Do dvou dnů mi volali maminky i tatínci s dotazem, kdy a kde bude probíhat nábor.
Ten Den D přišel a já se ho bála. Honilo se mi hlavou:
- budu tam stát před cizími dětmi, i zvědavými rodiči, musím na ně mluvit, asi působit autoritativně, nebýt trapná, zaujmout je. Ano judo umím, ale budu umět jim to předat? Je něco jiného zařvat na mé vlastní děti, které na náboru samozřejmě byly taky (ale ty už o judu tedy něco věděli).
A musím říct, bylo se čeho bát :-D. Bylo to hrozné. Těch zvědavých dětí došlo zcela nečekaně až kolem 40. Já chudák, s nevýrazným tichým hlasem, co si s nimi jen počnu? Trvalo mi, než jsem si při pohledu na ten dav uvědomila, že všechny ty děti přišly proto, aby zjistily, co to judo je a že oni nakonec vůbec netuší, jak já jsem z nich vyděšená. A nesmí to zjistit! Jinak jsem v háji a můj plán s kroužkem půjde do kytek!
Otřásla jsme se, nadechla se, vzpomněla si na svou úžasnou, ale jinak tichou trenérku juda, jak na nás vždy zařvala a udělala jsem to samé. Všechna ta milá malá stvoření ke mně přiběhla, já jim vysvětlila, jak se zdraví a chovají judisté, objasnila jim, co to judo je a samozřejmě ze svých vlastních dětí udělala fackovací panáky a flákla tam s nimi párkrát o zem, aby viděli, jak to vypadá i v praxi.
Křeč, která byla na začátku, se postupně uvolňovala, já mluvila plynuleji, chovala se přirozeněji, až jsem se na ně i pořádně podívala… Stáli kolem mě, poslouchali, dívali se těmi rozzářenými očky na mě jako na nějakého krále a hltali každý můj judistický pohyb. Byl to úžasný a krásný pocit. Tehdy jsem si uvědomila, jak důležitá ta první hodina a hlavně první dojem byli.
Závěrem jsme se rozloučili a domluvili na dalším tréninku. Ještě ten večer mi chodily smsky od rodičů, jak se to jim a dětem líbilo a mně se nechtělo ani uvěřit, že to takto dopadlo.
I tak jsem si říkala, že na další trénink přijde max půlka z původního náborového počtu. A ne. Byli tam všichni a ještě nějací navíc. Už jsem se tolik nebála, začala si trochu věřit, snažila se přátelsky, ale striktně nastavit i nějaké hranice.
Fascinovaná jedinečností každého jednoho dítěte proplouvala jsem dalšími tréninky. Někomu to šlo hned, někomu to trvalo. Někdo byl pozorný, jiný zas divoch, který potřeboval pořád trochu krotit. Další zas vystrašený a bylo nutné jít na něj fakt pomalu. Občas utřít slzičku, pofoukat bebinko, občas povzbudit, naučit je prohrávat, ale taky vyhrávat, to vše s úctou k soupeři. Dát jim najevo, kdy už mně naštvali a naopak s nimi zavtipkovat a uvolnit sem tam úplně atmosféru… Vše to nakonec šlo samo. V tu hodinu jsou to něco jako vaše děti. Jste zodpovědní za jejich zdraví, chování, máte je učit dobru, smát se s nimi a taky si udělat pořádek, když vás naštvou. A to je nakonec, dle mě, celá věda trénerství :-).
Někdy mi dokonce přijde, že to, jak se k dětem chováte na tréninku, je mnohem důležitější, než to, kolik toho ve svém oboru umíte. Můžete být expert, jaký chcete, když si k sobě vzájemně nenajdete cestu, nenaučíte je nic… Stalo se to pro mě nakonec vysoce citlivou až rodinnou záležitostí, časem si na ty děti tak zvyknete a milujete je pomalu jako své vlastní.
Když se převlékáme v šatně, říkají mi, jak se měli ve škole, co dělali o víkendu, ukazují mi různé blbinky, ty nejmenší mě často zdraví obejmutím, starší „placákem“. Na několikadenním soustředění se poznáváme ještě víc. Tam kolikrát musíte jednomu zazpívat na dobrou noc, když mu je smutno po mamince, druhému zas dáváte pravidelně 50 kliků za trest, protože je věčný provokatér, třetí zas nechce nic jíst, čtvrtý pořád žaluje.
Ten důvod, proč se vlastně potkáváme - judo samotné - je nakonec tak nějak druhořadé :-). I když musím říct, že to byly a jsou krásné pocity, vidět jejich první vítězství, tu radost, hrdost na sebe samotné. A k tomu víte, že tak trochu za to můžete i vy, že jste je přece jen něco naučili :-). Vracím se tím tiše do těch dob, kdy jsem byla v jejich kůži já. Kolikrát potlačím slzu nostalgie. když je vidím, jak se perou, dávají do toho vše, buší mi srdce, jako bych se tam prala já. A taky mi je jich hrozně líto, když se trápí, že prohráli, kolikrát brečí. Tehdy jen vím, že je musím obejmout, říct jim, že byli i tak skvělý, že jsem na ně pyšná, že se nevzdali a pro mě jsou i tak vítězi. Přesně tak, jako to dělala má trenérka se mnou, a já jsem prohry opravdu nesla extrémně špatně!
Samozřejmě to není pořád jen růžové a vše má i své mínusy. Mám dny, kdy se mi na trénink fakt nechce, protože jsem měla těžký den. Jsem podrážděná a dám jim to i najevo, někdy mě fakt strašně naštvou.
Jezdíme často i na závody, musím oželet jiné akce, na kterých bych byla ráda, třeba s rodinou, přáteli.
Taky je to obrovská zodpovědnost, všechno, co se na tréninku stane, je váš problém, odpovídáte tou dobou za jejich zdraví.
A hlavně - je to vlak, ze kterého nejde jen tak vystoupit. Pokud tedy máte trochu svědomí. Nejde jen tak si říct, jsem dnes unavená, tak zruším trénink. Platí vám to rodiče, kteří si sami musí najít čas, aby hlavně menší děti na trénink dopravili. Omluví vás jen opravdu vážné důvody.
A taky není možné prohlásit: už mě to nebaví, přestanu je trénovat. Jednou jste začali, nemůžete to jen tak opustit. Vždyť byste tím mohli pohřbít sny tolika dětí, jejich radost z pohybu, vize… Vy jste je k tomuto sportu motivovali, vy je máte k tomu vést i nadále a co nejdéle. Je to velký závazek, takže si dobře promyslete, zda se na to dáte.
Také si musíte uvědomit, že dělat trenéra nejde jen pro peníze. Možná ve „velkých“ sportech ano, ale pokud vedete děti, ty vycítí, že do toho nedáváte srdce. Nedají je do toho ani ony a brzy vám odejdou. Musí vás to zkrátka bavit a obrovskou roli zde hraje právě ten lidský faktor.
Závěrem už jen dodám, že se trenérství věnuji sedmým rokem, mám nakonec dva judo kluby - ve vesnici, kde bydlím, ale i v té vedlejší. Dohromady máme téměř sto členů a dalšího trenéra. Kromě dětí se věnuji i rekreačnímu judu pro dospělé a nemám skoro žádný volný čas :-D. Za sebou už máme pár soutěží, několik set medailí a uvidíme, kam to spolu dotáhneme :-).
Pokud vás láká myšlenka, předat dál to, co jste se v mládí naučili, nebojte se. To, co vám to dá, stojí za to! Sportu a kroužkům 3x zdar! A judu zvlášť ;-)…
Zdieľajte so svojimi priateľmi Sdílejte se svými přáteli
