lajknito
Tary je český youtuber, vloger a majitel parkourového e-shopu. Patří už několik let mezi nejvlivnější Čechy na sociálních sítích. Jaké byly jeho první brigády? Přijal by nějakou práci jen kvůli penězům? A co mu přinesla nebo sebrala sláva? To a mnohem více se dočtete v rozhovoru.

Ahoj Tary, počítám s tím, že tě většina čtenářů zná. Pokud se ale najdou výjimky, představíš se pro ně? Čím vším se aktuálně zabýváš?

Momentálně se zabývám zařizováním novýho rodinnýho domu, do kterýho jsme se přistěhovali s manželkou a naší jedenáctiměsíční dcerkou, takže se starám o domácnost, o zařizování, o opravování věcí, samozřejmě rodinný chvilky, snažím se teď být hodně s rodinou. No a do toho moje práce – moje práce / moje zábava :-). Jsou to projekty, který rozvíjím od roku 2014: značka Enjoy the movement – parkourový oblečení přes e-shop, kde máme spoustu zákazníků, za což jsem moc rád. To je moje práce, podnikání. Kromě toho se zabývám taky prací s dětma. Je to organizování různých sportovních akcí pro děti a mládež. Do toho se samozřejmě těšíme na letní dětský tábory, který pořádáme.

K tomu všemu natáčím zábavný videa na internet, kde mám přes 800 000 sledujících, a to je moje primární marketingový místo. Samozřejmě mám i další sociální sítě, na kterých jsem dost aktivní, jako je TikTok a Instagram.

Jsi původem z Ukrajiny, kde jsi žil 9 let. Jaký je podle tebe největší rozdíl mezi Ukrajinou a Českou republikou?

Největší rozdíl je v tom, že Česko je víc na Západ, to znamená „civilizovanější“ a napřed. Lidi na Ukrajině na vesnicích jsou na tom dost bídně, příjmy jsou strašně nízký. V přepočtu nějaký 3 000 Kč měsíčně. Bohužel ceny potravin a veškerých potřebných věcí k životu jsou srovnatelný s českejma. Což je úplně šílený, když bychom si měli představit, že v Česku je měsíční výplata 3 000 Kč. Když bychom se za to měli uživit, tak je to úplně na hlavu. Na Ukrajině to někteří lidi zvládaj. Ti, co to nezvládaj a chtějí vyjít, se rozjeli do celýho světa a pracujou za víc peněz. Spoustu Ukrajinců si vybralo jako destinaci pro práci Českou republiku a mí rodiče to v roce 1999 udělali stejně.

Kromě týhle ekonomicky špatný situace je největší rozdíl v tom, že na Ukrajině jsou obecně mnohem horší cesty. Mě vždycky fascinuje, když někdo v Česku nadává na silnice. Kdyby Češi jeli víc na východ, tak zjistí, co jsou špatný silnice (smích). Já jsem šťastnej za český silnice oproti Ukrajině.

Na Ukrajině je pravoslavná křesťanská víra a lidé jsou mnohem víc věřící. V Česku zas tolik lidí věřících není, na Ukrajině jich je strašně moc.

Jsi poměrně mladý na to, jaké pracovní zkušenosti máš za sebou. Bereš to jako výhodu nebo nevýhodu?

22. listopadu 2020 mi bylo 28 let. Pracovních zkušeností mám spoustu. Já si myslím, že je to díky tomu, že jsem odmalička podnikavej člověk. Opravdu jsem nemohl být jen tak v klidu a musel jsem něco vymýšlet, zkoušet nový věci a později jsem začal chodit na spoustu brigád. Začal jsem se věnovat parkouru a díky parkouru jsem procestoval… no, nechci říct celý svět, to by bylo hodně přehnaný, ale podíval jsem se do spousty zemí, kde jsme měli vystoupení, pozvali nás zahraniční parkouristi na různý akce, měli jsme i svý sponzory – celosvětový nadnárodní firmy. Díky brigádám spojeným s parkourem, za který jsme dostali zaplaceno, jsem se jako student střední školy měl v uvozovkách fajn. Bylo to s klukama z týmu, ale ten tým už se samozřejmě dávno rozpadl, protože každej dělal svoje věci. Postupem času jsem se nějak dopracoval k tomu bodu, že jsem začal jako první člověk v Česku vydělávat parkourem, což se spoustu lidem z komunity nelíbilo, ovšem teď to dělají taky, což je paradoxní, že jo, ale tak to většinou bejvá.

Já to beru jako obrovskou výhodu, že jsem odmalička začal podnikat. Když mě třeba nějaký boty, který jsem si koupil, přestaly bavit, okamžitě jsem je prodával kámošů. Kartičky Pána prstenů a Star Wars a tak dále, který jsem v dětství sbíral, jsem prodával, a to mi bylo 13, 12 let...

V podstatě asi jsem byl odmalička předurčenej k tomu, nakupovat a prodávat, bejt takovej podnikavej, no… nelituju žádných věcí, který jsem dělal.

Přijal bys nějakou spolupráci jen kvůli penězům, přestože by to šlo proti tvému přesvědčení?

U mě teď nejede vlak přes spolupráci typu jakýkoliv hazardní hry. Takže rozhodně za jakýkoliv peníze, ani kdyby mi dali x milionů, tak bych nešel prostě propagovat nic spojenýho s hazardem. Nebo cigaretový a tabákový výrobky, tvrdý alkohol.

Tohle odvětví nejde spojovat se mnou, ještě v rámci toho, jaký lidi mě nejvíc sledujou a nejvíc jsou aktivní, tak to jsou prostě mladý lidi, to znamená puberťáci i děti. Někteří jiný youtubeři, co točí fakt pro dospělý, si můžou dělat, co chtěj, ale když vím, že na mě kouká mládež, tak bych do toho nešel.

Ale je strašně moc spoluprací, do kterých jdu rád, protože ta značka, která mě osloví, je pro mě přirozená, používám ji a tomu spojení se vůbec nebráním.

Dělal jsi ke škole také nějaké brigády?

Brigády jsem dělal od 15 let, možná i dřív. Pamatuju si na svoji první brigádu v Česku, kdy jsem si vydělal snad 100 korun. To jsem jedný starší paní pomáhal s nošením kusů stromů, uřezaných větví, listí do kontejneru. Pak jsem chodil pomáhat tátovi na stavbu tahat beton a podobný věci, ke kterým nepotřebujete znát řemeslo.

Studoval jsem střední průmyslovou školu na Třebešíně se zaměřením na počítače, takže jsem dělal síťařinu, internet a věci s nimi spojený. Takže jsem skoro rok lezl lidem na baráky, tentokrát ne kvůli parkouru (smích), ale jako brigádu ve třeťáku na střední – montování antén, bezdrátový antény, kabeláž, vrtání nějaký, připojit kabel do routeru, zprovoznit domácí wifinu. To byla brigáda, kterou jsem dělal fakt hodně rád a bavilo mě poznávat svět internetu, jak fungujou IP adresy.

Následně jako student jsem začal podnikat v oboru finančnictví, dělal jsem finančního poradce. Dělal jsem to přes dva roky, to mě hodně bavilo.

A jednorázový peníze jsem si vydělával parkourem, jak už jsem říkal.

Máš nějakou vtipnou historku z tvých pracovních začátků?

Tak třeba jedna vtipná historka byla taková, že táta mě vzal na brigádu, když jsem byl ve třeťáku, kde jsme měli 2,3 hoďky nosit fakt půl kubíku betonu, možná víc. Přijel obrovský náklaďák a vysypal beton na zahradu nějakým lidem a my jsme jim to měli vytahat nahoru do 2. patra pomocí kýblů. Takže jsme lopatama naházeli beton do kýblů – zjistil jsem, že beton je hodně těžkej – a pak jsme to tahali v rukách nahoru do druhýho patra. To byl hroznej masakr, málem mi upadly ramena, bolelo to jako čert. V tu chvíli jsem si řekl: „Tak, tu maturitu, tu střední školu, doděláš, abys nemusel tahat beton, takhle pracovat prostě nechceš, frajere!“ Já jsem to vzal jako totální motivaci udělat maturitu. Já jsem se teda učil dobře, měl jsem jedničky, dvojky, i maturoval jsem s jednou dvojkou, jinak samý, takže jsem měl maturitu s vyznamenáním. Spíš mě to utvrdilo v tom, že mi maturita pomůže k tomu, abych nemusel tahat těžký věcí na stavbách. Docela jsem se hecnul. Z mýho úhlu pohledu je to dost vtipný v tom, jak málo stačí, aby člověk měl motivaci zbytečně se nedřít, když má tu možnost. Díky rodičům, kteří mě vzali z Ukrajiny, kde je veškerý studium placený, do Český republiky, kde je všechno zdarma, jsem o to víc tu možnost využil. A díky tátovi, kterej mě vzal na brigádu na tu stavbu, jsem zjistil, že chci tu maturitu dodělat. Pak jsem šel dokonce na vysokou školu, kde po dvou měsících ne špatnýho učení jsem se rozhodl s vysokou přestat a dělat jiný věci, podnikat v parkouru.

Chci ještě dodat, že my jsme měli za to tahání betonu dobrý peníze, my jsme měli za ty tři hodiny práce každej dva a půl tisíce, což je úplnej nesmysl, takhle se na stavbách rozhodně neplatí (smích). To byl dobrej kšeft, normálně makaj lidi na stavbách za 80, 100 na hodinu a jsou šťastný. Ale ani přes ty peníze, i když byly takový hezký, jsem věděl, že takhle pracovat nechci, že je to náročný, bolí celý tělo a že se udřu.

Co vše ti sláva přinesla a naopak sebrala?

Ty kráso... sláva... jako ano, nějakým stylem jsem slavnej na internetu mezi určitou cílovou skupinou. Díky tomu, že jsem nějakým způsobem prorazil na internetu, měl jsem možnost si splnit svůj dětský sen, a to bylo stát se slavným. Bylo to náročný dokázat něco takovýho, že najednou tě masa lidí sleduje, ale nějak se to zázrakem povedlo. Nevím jak, ale vážím si toho. A přineslo mi to určitě splněný sen. Myslím, že lidi berou jako samozřejmost, když je někdo slavnej v uvozovkách, automaticky to znamená, že to přináší nějaký bohatství. Ale ono to tak úplně není, člověk, aby tý slávy využil, tak musí být právě ten podnikatel, bez debat. No a já právě díky tomu, že jsem postupně rostl na tom Youtube, měl jsem víc a víc diváků a do toho jsem dělal moje různý podnikatelský aktivity typu pořádání workshopů a prodávání parkourový značky oblečení a tak dál, no tak jsem měl tu možnost mým divákům tohle nabízet a jim se to líbilo, oni si to rádi ode mě pořídili, jezdili rádi na moje kurzy a tak. Díky tady tomu všemu mi ta sláva přinesla mý zákazníky do mýho byznysu. Takže to beru jako obrovskou přidanou hodnotu marketingu na mém Youtube kanálu. Taky mi to přineslo spoustu kamarádů, nových známých a nových zajímavých lidí, které jsem měl možnost díky mý kariéře youtubera poznat. Taky jsem se dostal na místa, na který se normální smrtelník nedostane. Měl jsem možnost pobavit se s českejma celebritama ze šoubyznysu a pochopit, že jsou to obyčejný lidi, jako každej jinej, jenom měli štěstí a makali na tom se proslavit. Pochopil jsem, že nejsou bozi a nejsou něco víc než ostatní. Jako malej, jako puberťák, jsem je tak vnímal a měl pocit, že jsou nedosažitelní.

Co mi sláva sebrala? Hele, určitě soukromí, ale mně to nevadí, já soukromí rád ventiluju na internetu, já sem takovej týpek, že se podělím úplně o všechno, o co se podělit dá. Ale občas toho člověk má dost a nemá zrovna náladu na obrovskou skupinu lidí, která ho zastaví a teď se s ním všichni začnou fotit, že jo. Já jsem si třeba šel odpočinout na ryby, měl jsem toho fakt spoustu, hlava přeplněná prací a najednou jsem tam potkal 80 lidí, nějakej tábor nebo zájezd. Ano, vyfotil jsem se s nima rád, ale seděl jsem prostě u Sázavy na rybách, chytal jsem, chtěl jsem se uvolnit. Je to něco za něco, nikdy nemůžu odmítnout fanoušky, takže jsem řekl OK a začal jsem se s nima fotit. Trvalo to přes půl hodiny a co na to říct. Tohle já cítím občas jako nevýhodu. Jinak, co mi sebrala – když je člověk hodně vidět na internetu, tak se s tím pojí i to, že se objeví lidi, kteří ho chtějí stáhnout zase dolů k sobě, k těm neúspěšným. Já jsem se naučil číst spoustu nadávek na internetu na mě, na moji osobu, na moji rodinu. Člověk se musí zocelit a nebrat to osobně, jinak by se z toho zbláznil. Hodně se mi objevila kyberšikana. Každej můj detail v mým životě tolik lidí vidělo a řešilo, jakmile udělám nějakej přešlap na internetu, tak mi to dají všichni hned sežrat. Tohle mě spíš probralo.

Dokážeš si představit, že bys žil klasický život? Ráno vstal v 7, odjel do kanceláře, kde bys byl do 5 a pak domů?

Když chci, a já chci, tak mám dost disciplínu. Když si řeknu, že budu vstávat pravidelně v 7 ráno, tak to tak prostě dělám. Jsem sám svým šéfem. V tom podnikání mám výhodu, že si můžu vstávat, kdy chci, ale já to tak nedělám a snažím se využít čas, který mi byl dán na maximum. Režim mám nastavený tak, že opravdu každej den vstávám v 7 hodin, ať je neděle nebo pondělí a chodím spát, jak už se cítím být unavenej. Někdy natáčím videa do půl 11 večer, někdy i dýl a někdy to zas zapíchnu v 6, v 7 a už nepracuju. Mám to tak různě, podle nálady. Mám náladu, tak jdu a točím, nemám náladu, netočím video. Jako moji nejvytíženější práci teď beru natáčení videí, vymýšlení nových videí a tak.

Klasický život zaměstnance si představit umím. Jen by mě hodně štval ten stereotyp, jezdit furt do tý samý práce, do tý samý kanceláře... ale třeba ne :-). Člověk je přizpůsobivý. I na roušky jsme si zvykli :-).

Vyjmenuj 5 nejdůležitějších věcí ve tvém životě.

Úplně nechápu otázku – 5 věcí? Jako okamžiků? Nebo jakejch věcí? Víte co, já to vemu jako 5 nejdůležitějších lidí :-). Nejdůležitější věc v mým v životě, co se mi stalo, bylo, když jsem potkal mou manželkou Stáňu. To je pro mě úplně to nejdůležitější v životě. Protože je obrovskou oporou, podporou naší rodiny. Je naší základnou, můžeme se na ni vždycky spolehnout. Od začátku mě podporovala ve všem. Když jsem měl opravdu depky a špatný nálady, tak mě z toho dokázala vždycky dostat. Na druhou stranu vím, že ji musím šetřit, takže se jí snažím s domácností pomáhat víc a víc. Jak máme malý děťátko, tak se nám otočil život o 180 stupňů. Ale je to nádherný žít rodinný život :-).

Dál je to naše dcera, krásná, dokonalá, usměvavá. Ta mě drží vždy v euforii, když na ni kouknu :-). A ty rodinný chvilky, to je prostě k nezaplacení.

A pak samozřejmě parkour, bez kterýho si neumím představit život. Bez toho pohybu. Parkour je tak všestrannej sport, tam se dá dělat milion věcí a nikdy nebudete umět všechno. Pořád se je co učit v parkouru.

Potom rodiče, brácha, to je taky moje podpora. Věřej mi a jsem s nima rád. Vzpomínám na naši dovolenou na exotickým ostrově na Maledivách, kam jsem pozval celou rodinu na tátovy padesátiny, dokonalej zážitek.

Primárně mně v životě jde o rodinu, o lidi a o ten čas strávený s nima. Život je strašně krátkej, utíká to stráááášně moc rychle, takže doporučuju opravdu všem, aby trávili čas se svýma blízkýma, se svýma milovanýma lidma, protože nic hezčího v životě není.

Nedávno se ti narodilo dítě – jaký to mělo vliv na tvůj pracovní život?

Jakmile je moje dcera s manželkou Stáňou, tak mám čas na práci, soustředím se, pracuju. Ale jakmile dorazí ke mně do pracovny a začne mi tam svýma malýma ručičkama klepat na dveře, tak okamžitě nechám všeho, jdu za ní a klidně si s ní třeba 20 minut hraju a práce jde automaticky stranou. Takže pro mě je to strašný rozptylování, když mi Stáňa přinese dcerku. Což jsem moc rád, že to dělá, protože já rád s ní a s nima trávím čas, ale ta práce už jde pak bokem. Ale musím pochválit manželku, že se stará o naši dceru od nevidím do nevidím. Takže já se můžu krásně soustředit na to, abych pracoval a uživil rodinu. Ano, natáčení videí a vymýšlení videí, to je taky práce. Někteří lidi to berou, jakože si sednu na 10 minut před kameru a mám desetiminutový video. Ale na desetiminutovým videu se dělá klidně 15 hodin.

Jsem takovej víc pohodovej, už to neženu na čísla, už to nehrotím. Dřív jsem se hnal za větším počtem odběratelů, zhlédnutí. Teď už jsem se tak nějak vnitřně uklidnil. A žiju s tím, co mám a bohatě mi to stačí. Už nejsem tak cílevědomej jako dřív.

Kdybys mohl jednu věc ve svém životě změnit, co by to bylo?

Já bych nic změnit nechtěl v mým životě, opravdu ne. Já jsem šťastnej, mám všechno, co jsem kdy chtěl. Když jsem začal pracovat kdysi v mým prvním podnikání, tak jsem chtěl mít svoje vysněný auto, což je Audi A7. Na to jsem si pak po x letech dokázal vydělat. A pak jsem chtěl vždycky mít rodinný dům, takovej největší sen. A i to se nám teď v červnu 2020 povedlo. Myslím si, že mít manželku a dítě, už nic víc k tomu životu nepotřebuju.

I když jsem třeba udělal nějaký chyby, tak jsem toho názoru, že se ty problémy stát měly, že nás měly něco naučit, něco nám předat.

Jediný, co bych chtěl změnit, je abych nebyl takovej perfekcionista. Umím si vsugerovat do hlavy věci, nad kterýma ostatní mávnou rukou a neřešej je. Plácnu – mám na zdi někde nějakej škrábanec, a dokud to nevyřeším, tak mě to bude štvát a budu na to furt myslet a bude mě to žrát zevnitř. Učím se s tím pracovat, protože na některých věcech fakt nezáleží. Na druhou stranu bych úplně nechtěl přijít o ten můj perfekcionismus, protože si myslím, že díky němu jsem uspěl na Youtube, protože jsem ty videa piplal k dokonalosti. Myslím, že kdybych nebyl takovej, tak by ty videa zas tak kvalitní a zajímavý nebyly.

Co bys poradil mladým lidem, kteří mají nápad, ale bojí se ho zrealizovat?

Díky tomu, že jsem se věnoval parkouru, kde se musí neustále překonávat strach a bojovat se svými strachy, tak jsem díky tomu i víc odolný v normálním životě, co se týče překonávání strachů. Upřímně řečeno, když mladí lidi mají nápad, ale bojí se ho realizovat, tak dělají neuvěřitelnou chybu. Protože přicházejí o tu možnost lepšího, zajímavějšího života, větších kontaktů. Jakmile se dostanou mezi podnikatele a mezi úspěšný lidi, kteří něčeho dosáhli, tak se jim otevřou oči a pochopí víc, jak funguje svět. Takže já sem zastánce toho, že by lidi měli riskovat, protože maximálně přijdou o nějaký peníze, nic víc. Ale jakmile to nezkusí, tak budou třeba celej život litovat, že jim někdo jinej ten nápad vyfouk. Přesně tímhle jsem si prošel na začátku, když jsem měl nápad, že založím první parkourovou značku oblečení, ale všichni i v rodině začali pochybovat: „Co když ti to nevyjde, nakupuješ látky za x desítek tisíc korun, ale co když to krachne? Investuješ do e-shopu, ale co když to nikdo nebude chtít?“ Ale já jsem věděl, že to bude fungovat, já jsem tomu věřil. Byl jsem takovej vizionář. Taky jsem se na jednu stranu bál, ale šel jsem si za tím. Chuť něco vytvořit musí být silnější než strach. Lidi mají strach jen proto, že se nechají nahlodat od ostatních. Je důležitý to zkusit, pak budeš vědět, žes do toho dal maximum. Ale když něco děláš, musíš to dělat na 100 %, ne jen tak, aby se neřeklo. Protože ten výsledek pak bude úplně průměrnej.

A poslední otázka je vyloženě aktuální – má na tvůj pracovní nebo osobní život vliv právě probíhající epidemie koronaviru?

Samozřejmě, obrovský dopad jak na pracovní, tak na osobní život. Jelikož pořádáme pro mládež a děcka parkourový semináře, tzv. workshopy, po celý Český republice a máme přes 200 návštěvníků na akci. Všechno je pozastavený a lidi už píšou, kdy se to bude moct konat. Vysvětlujeme jim, že až vládní koronavirový nařízení zmizí, tak okamžitě se začnu věnovat zase fanouškům. O všechny příjmy z těchto akcí jsme samozřejmě přišli, lidi jsou v nejistotě, nevědí, kdy budou akce spuštěný a bojí se třeba i nakupovat. Nikdo se neregistruje ani na kempy. Žijeme v obrovský nejistotě, nevíme, z čeho budeme platit zálohy na příští rok na ubytování, na služby, které po nás areál chtít bude, ale nám přitom zatím nikdo platby neposílá. Nevíme, kdy se lidi začnou registrovat, kdy se přestanou bát epidemie a toho všeho omezení.

Co se týče osobního života, máme furt home office, takže nestrádáme tím, že bychom začali trpět ponorkovou nemocí. Ale strašně nás mrzí to, že nemůžeme cestovat do zahraničí. Že se nemůžeme s malou konečně podívat k moři, strašně bychom chtěli vyjet. Na hory bych chtěl cestovat, vzít poprvý v životě celou rodinu. Na tohle se strašně moc těšíme se Stáňou. Ovšem bůhví, kdy nám to vládní nařízení dovolí. Doufám, že se s celou to epidemií naučíme co nejdřív žít a bude to běžná součást našeho života. Že tady s náma žije koronavirus a že už se nebude muset řešit naplnění nebo přeplnění zdravotního systému. Že se to nějak vymyslí tak, abychom mohli běžně fungovat. V březnu to bude rok, pak to asi ještě nějakou dobu potrvá, ale rád bych, aby ta doba už se zklidnila a všechno se vrátilo do normálu.

Přeju všem čtenářům hodně štěstí a hlavně hodně zdraví a pevný nervy. To je tak všechno a děkuju za rozhovor :-).