Konec února, sedíme s Kájou v mekáči na kafíčku a klasicky na holky probíráme život a co dál. Já jsem zrovna dokončila vejšku, Kája už má po studiu a pracuje, ale pořád nás to obě táhne do světa. Obě dvě jsme nějakou dobu v zahraničí žily, společně jsme prožily super léto v Americe jako plavčice. Kája pak byla ještě během studia v Portugalsku na Erasmu.
Amerika už pro nás byla bohužel nedostupná, mě to táhlo (a stále táhne) do Kanady, tam je to ale s vízem jako s loterií - doufáš, že se poštěstí a vytáhnou tvoje jméno z kupy dalších lidí. Nejdostupnějším se tedy jevil Londýn. Je to kousek. Víza nevyžadují. Počáteční náklady celkem nízké. A Londýn je prostě boží. Kája předtím v Anglii nebyla, tak proč se nepodívat do nový země. Ten den jsme se tedy rozhodly. Zkusíme a odstěhujeme se do Londýna!
Cestování vás nadobro změní :-)
Hned jsme začaly hledat informace, domlouvat schůzky v agentuře, shánět peníze. Během jednoho měsíce jsme vše zařídily a byly jsme ready odcestovat. Já jsem to měla mnohem jednodušší než Kája. Tím, že jsem byla nezaměstnaná, bylo dost času na obíhání úřadů, balení a tak. Kája pracovala normálně na fulltime a její práce byla dost často jinde než v Praze, takže to pro ni bylo dost hektický. I s tím, že se musela odstěhovat z pražského bytu a najít někoho za sebe.
Zařizování začalo nejdřív mojí návštěvou v Czech-us agentuře, kde jsem měla schůzku s Helčou, koordinátorkou programu Práce v zahraničí. Helča byla super, odpověděla na všechny naše dotazy, a že jich bylo! Dala mi bližší info, poptala se mě na moje pracovní zkušenosti a lehce mě přezkoušela z angličtiny. Já jsem vše hned samozřejmě datlovala Káje. Tolik telefonátů a skype konferencí, kolik jich proběhlo za ten měsíc, jsme neměly za celý život, a to se známe už od kočáru.
Klasicky jsem z toho byla trochu nervózka
Co se týče zařizování v rámci agentury, tam nás nejdřív čekal Skype pohovor s Gabčou, což je Londýnská koordinátorka. Pohovor jsem si s ní sjednala sama, dohodly jsme se na konkrétní datum a čas. Klasicky jsem z toho byla trochu nervózka, ale ve finále nebyl vůbec důvod. „Pohovor“ trval ani ne pět minut, nejdřív jsme v rychlosti pokecaly v češtině, pak mi Gabča řekla, ať ji řeknu moje pracovní zkušenosti v angličtině a bylo. Rozloučily jsme se s tím, že mě schválila a hledání práce nebude vůbec problém s mojí angličtinou. U Káji to probíhalo podobně. Po schválení jsme dostaly smlouvy k podpisu.
Na letenky jsem koukala průběžně, pořád se to pohybovalo okolo 1500-2000 kaček. Jaká to bude letecká společnost nám bylo celkem šumák, stejnak to jsou všechno nízkonákladovky, kde máte kolena pod bradou a pravděpodobně jim chybí levá filándž. Kufr si musíte přikoupit taky všude. Nakonec jsme koupily letenky přes Ryanair za super cenu, i s 20 kg kufrem nás jednosměrná letenka vyšla na 12 stovek.
Před odletem bylo ještě potřeba zařídit několik formalitek. Zajít na zdravotní pojišťovnu a odhlásit se, zavolat do O2 a vydupat si nižší tarif (rada do života: Nedejte se!), sjednat cestovní pojištění alespoň na první měsíc a oběhat všechny doktory. Pobalit všechny věci, tak abyste se vešly do váhovýho limitu – nadlidskej výkon, a pak hurá na letiště.
Přiletěly jsme na letiště Stansted. Kufry díkybohu s náma. Ještě v Česku jsme si koupily jízdenky busem do Londýna na Finchley Road, kde máme mít sraz s Gabčou. Jedna jízdenka vyšla na 13,5 liber, cca 400 Kč.
Selfie z busu na cestě z letiště do Londýna
Na Finchley Road přijíždíme asi po hoďce, kde už čeká Gabča a hned nás poznává podle zelený folie na kufrech. Jdem si sednout na kafe do obchoďáku. Cestou ke stolu občas (omylem!) přetáhnem nějakýho brita kufrem nebo příručákem. Děláme si kamarády už od začátku. :-)
Gabča je moc milá a sympatická. Dává nám nějaký rady a informace. Podepisujem další papíry a platíme poplatek britský agentuře. Před odletem jsme se domluvily s Helčou i Gabčou, že bychom chtěly zaplatit jen půlku, abychom vyžily do budoucna, než budem mít stálý příjem. Takže platíme 140 liber (cca 4 600 Kč). Druhou část budem platit, jakmile dostanem první šek.
Nejhorší je stejně vždycky vyspelovat to moje příjmení
Dál si musíme zařídit schůzku kvůli pracovnímu číslu NIN (National Insurance Number). Jde to jen telefonicky, a ikdyž anglicky tak nějak umíme, ten britskej přízvuk je zrádnej a kor když je mixlej přistěhovaleckým přízvukem :-) Ale zvládáme celkem v pohodě. Nejhorší je stejně vždycky vyspelovat to moje příjmení. Nikdo nechápe, že je tam tolik souhlásek za sebou. Schůzku máme domluvenou hned ten týden.
Ještě si registrujem britskou SIM kartu, vybíráme tarif za deset liber na měsíc u společnosti Giffgaff, kde volání v rámci sítě je zdarma, do jiných sítí máme 500 minut a smsky jsou úplně zdarma. V balíčku jsou ještě 2GB internetu. V Londýně jsou naštěstí všude wifi, tak to snad bude stačit.
Potom nás Gabča odvádí na metro, kupuje nám Oyster Card, vysvětluje, jak si to máme pak dobít na týden a ať kartu nezapomeneme registrovat na netu. Pak nám vysvětluje kudy pojedeme do našeho novýho hoodu, kde se máme sejít s panem Milanem, který nás odveze na ubytko.
Coleridge Road, Walthamstow
Gabča nás tedy nasměrovala na stanici Walthamstow. Místo našeho budoucího bydliště na následujících šest měsíců (minimálně). Tam jsme měly kontaktovat pana Milana, který nás má nabrat a hodit do novýho baráčku. Domluva kudy vylízt z metra a kde se vlastně potkat byla trošku komplikovanější, moc jsme se navzájem nechápali, ale nakonec jsme to všichni zvládli a šťastně se shledali.
Walthamstow wall a náš domeček
Milan se nám hned nabídl, že pomůže s kuframa. Táhly jsme každá jeden dvacetikilovej kufr, jednu desetikilovou příruční tašku a přervanou kabelku. Hlavně toho přivízt co nejvíc, ať nemusíme zbytečně utrácet za prkotiny. Londýn je můj třetí dlouhodobější výjezd do zahraničí a nikdy se nepoučim a táhnu toho zbytečně moc :-) Každopádně jsme na hrdinky pomoc s díkem odmítly, že to zvládnem samy. Z toho už bych taky měla vyrůst a nechat si pomoct, když je mi to nabízeno. Kufry jsme táhly sice jen asi 200 metrů k autu, ale nám to přišlo jak celodenní túra.
Po asi pěti minutách dojedem k našemu novýmu bydlení. Milan přivezl fungl nový povlečení a peřiny. Všechny baráčky jsou tady takový úzký vysoký nudle, naskládaný jedna za druhou. Jelikož stojíme na zákazu, dostáváme rozkaz stát u auta a čekat až tam Milan vystříká mravence, který se prý množí v kuchyni, parádička :-) (ale neděste se, nejspíš to pomohlo a mravence už nemáme, zato máme jiný návštěvníky).
Přijdu si jak v Harry Porterovi
Po chvilce střídáme stráže u auta a házíme si věci do prvního patra do našeho pokojíčku, doslova pokojíčku. Aspoň tam budeme mít útulno. V baráčku je celkem šest pokojů, kuchyň a dvě koupelny. Nejdřív nechápem, jak se to tam může vejít, přijdu si jak v Harry Potterovi, kde vlezete do stanu a najdete v něm celej barák.
Zatím máme pět spolubydlících. Další dva mají brzy přijet. Sedli jsme si, řekla bych, suprově. Žádný konflikt zatím nenastal a věřím, že ani nenastane. Jen samozřejmě musíme dopilovat úklid drobečků po snídani a nákup toaleťáku. :-)
Barák byl prý pár týdnů před naším příjezdem rekonstruovaný, takže koupelny a kuchyň vypadají nově. Rekonstrukci prováděl náš místní handyman, podle toho to tak trošku vypadá, ale to jsou detaily, nad kterými se spíš bavíme. Handyman je pán z východního Slovenska, kterému má občas problém porozumět i naše spolubydlící původem právě ze Slovenska. Takže na nás vždycky něco vyštěkne, tak se třikrát ptáme, co má vlastně na mysli.
Nábytek v pokoji jsme si s Kájou celý přestěhovaly k našemu obrazu. Nakoupily nějaký drobnosti a teď se nám tu žije krásně. V ceně pokoje bylo i britské umění, které dělá pokojíček ještě útulnějším. Opět přikládáme foto pro představu. :-)
Náš stylish pokojíček
Co se týče ostatního vybavení, tak v kuchyni je klasicky sporák, trouba, rychlovarka a vyskakovací toaster. Dostali jsme nějaké nádobí, což nám zatím stačí, ale do budoucna, až nás bude bydlet víc na baráku, budeme potřebovat přikoupit. Součástí domu je i pračka a dva sušáky.
Za baráčkem máme i mini zahrádku, kde je i zahradní domek :-) Tak uvažujem, že si to tam poklidíme, oprášíme a vypálíme gril a v létě můžem pořádat grilovačky.
Zatím si tedy nemáme na co stěžovat, žijeme si tu v harmonii a poklidu. Člověk, co jede takhle dlouhodobě do zahraničí nemůže počítat s komfortem jako má doma. Všichni víme, že tam je stejně nejlíp, v teploučku domova. Holt je občas potřeba se vymanit z tý komfortní zóny. Ono nám to jen prospěje. :-)
Více info o našem programu najdeš zde…
No a příště napíšeme více o tom, jak tady v Londýně vyděláváme penízky…
Janča Hrdličková a Karolína Radimská
Co tě zaujalo? Napiš komentář...