David Bimka je šéfredaktorem časopisu 100+1 a zkušeným novinářem, který si prošel různými profesemi i redakcemi. Díky tomu ví, jak důležitá je praxe, pokora a schopnost přinášet čtenářům zajímavé a srozumitelné informace.
Borec z Bílovic nad Svitavou (směje se). Vystudoval jsem Vyšší odbornou školu publicistiky. I když to není „opravdická“ vysoká škola, hrdě se k ní hlásím, protože byla skvělá. Byli jsme nuceni pořád něco psát a natáčet televizní a rádiové reportáže. V porovnání s klasickou VŠ žurnalistiky, která se soustředí na akademickou stránku věci, sociologii a podobně, mi tahle škola dala mnohem víc praxe.
Co se týče novinářské kariéry, pracoval jsem pro sci-fi a fantasy časopis Pevnost – a to byl můj začátek, už při škole. Na civilce jsem po škole dělal kulisáka v divadle, a odtud jsem přesídlil do hospicu v Praze, kde jsem pracoval jako ošetřovatel. Následovala spolupráce se známým deníkem Rovnost v Brně.
Po dvou letech přišla nabídka dělat ošetřovatele v Londýně, zůstal jsem tam tři roky. A pak přišla šance, která se neodmítá – dělat pro Extra Publishing. Jenže tehdy mě tam ještě moc nepotřebovali, takže jsem mezitím lezl po střechách a bourali jsme komíny.
Nakonec se v Extra Publishing uvolnilo místo a dnes tam jsem už 17 let. A 15 let jsem šéfredaktorem 100+1. Jo – a jinak jsem vyučený hrnčíř. Za mě nejkrásnější řemeslo, ale už se tím nedá pořádně uživit.
Extra Publishing je na trhu už 20 let. Začínali s časopisem Computer, ale ten boom počítačových publikací nakonec opadl a řešilo se, co dál. Nakonec se podařilo koupit licenci v podstatě zkrachovalé 100+1, kterou jsme oživili – a já ji dostal na starost.
Ve skutečnosti jsou nejlepší novináři ti, kteří jsou na něco odborníci a teprve potom začnou psát nebo natáčet. Není to žádná raketová věda. Je skvělý spíš ten obrácený postup – nejdřív vystudovat třeba ekonomii nebo medicínu a pak o tom začít psát.
Jedna věc je, když píšete do novin a stačí slepit dvě zprávy dohromady, a úplně jiná je být publicista a umět napsat článek, který je zajímavý a zároveň fakticky správný. Když se sejdou konjunkce hvězd – že člověk něčemu rozumí a zároveň umí psát – je to bomba. A vůbec to nemusí být absolvent žurnalistiky.
Škola má nezastupitelnou roli v tom, že vám v kritickém věku (mezi 19 až 25 lety) dá možnost ponořit se do témat, která vás zajímají. A těmi zkouškami vás donutí rozšířit si obzory i tam, kde by vás to ani nenapadlo. Mít školu je malý luxus, ale pro psaní to rozhodně není nutnost. Pokud je člověk inteligentní a umí číst, přečte si knížky i bez školy.
Já neumím pořádně nic – vlastně umím toho hodně, ale od všeho prdlajz. Celoživotně jsem měl pocit, že nic pořádně neumím a měl bych se stydět. Ale teď už si to nemyslím, zjistil jsem, že žurnalistika je řemeslo jako každé jiné – a že dobrých žurnalistů moc není.
A je to fakt dovednost – dokázat napsat text tak, aby byl zajímavý, čitelný a zároveň trochu odborný. Aby to nebyly fakticky blbosti, ale zároveň to bylo poutavé i pro neodborníky. A to si myslím, že je to, co můžu nabídnout. Dnes už vím, že to má hodnotu. Je to podobné jako u markeťáka – někdo má talent poznat, co lidi chtějí, a umí to prodat.
Termín „šéfredaktor“ zní hodně nadneseně . V dnešní době většina časopisů – pokud to nejsou velké společenské magazíny – funguje v hyper úsporném režimu. Většinou to znamená: co časopis, to jeden člověk. Šéfredaktor si šéfuje sám sobě a má pod sebou pár externích přispěvatelů.
Dělal jsem i v novinách – tam se každý den potkávalo dvanáct lidí a ráno se rozhodovalo, co se bude dělat. My jsme ve Stoplusce dva. Před každým novým číslem si sednu se šéfem populárně-naučných časopisů, domluvíme se, co chceme, aby v čísle bylo. Chceme být barevní a mít široký rozptyl témat: historii, zvířátka, techniku atd. Všechno to slepíme dohromady tak, aby se témata neopakovala a byla co nejvíc různorodá. Pak už jen rozdělíme práci mezi redaktory.
Moje hlavní práce je komunikace s externími autory, tvorba mapy časopisu (co bude vepředu, co vzadu, kde bude reklama atd.), kontrola práce redaktorů – momentálně jsme dva, takže jsme menší tým – plus cca deset externistů. Máme korektorku, která po nás opravuje chyby, a ještě jednu, která se dívá na hotový produkt a hlídá, aby neujely fakta. A pak je tu grafik, který to celé zalamuje. Celkem nás je pět.
Formálně jsem šéf, ale všichni jsme kamarádi. Chodíme spolu na pivo, spousta lidí z firmy společně na chatu. V rámci práce je jasné, kdo je kdo – šéf je šéf, ale když jdeme na pivo, jsme kámoši. Ve velkých firmách bývají fakt často formální vztahy, u nás to tak není – a to je důvod, proč jsem tam už 17 let. Šéf mi pomohl opravit střechu, já mu pomůžu se dvorkem. A když po mně chce něco, co se mi nelíbí, tak se s přátelsky pohádáme (směje se). Ale respektuju, kdo je nadřízený a kdo podřízený. Jen díky tomu to může fungovat.
V Brně máme redakci, kde se potkáváme jednou za 14 dní, ale většinou pracujeme z domu. Kdy a kde věci děláš je úplně jedno, dokud je práce hotová. Na druhou stranu domov má svoje úskalí – mám totiž ledničku přímo za zády a při práci hodně papám (smích). Práce z kanceláře tyhle neduhy odbourává.
Každý druhý čtvrtek musí časopis do tiskárny – takže v tyhle dny se prostě musíme vidět. Jinak si čas řídíme sami – jsou lidi, co rádi píšou v noci. Dá se říct, že máme úplné minimum problémů. Po těch letech, co se známe, stačí držet termíny – a je to cajk.
Japonci třeba makají 12 hodin denně, ale jejich výkonnost není vyšší než u Němců, kteří pracují 6 hodin. Stejně tu pozornost nedržíte déle. Znám to sám. Všechno ostatní jsou jen kulturní návyky.
Když vynecháme kafíčko a pokec s kolegy, tak i výzkumy říkají, že po 6 hodinách čisté práce mozek vypne. To hluboké soustředění víc reálně nevydrží. Dělal jsem různé manuální brigády – a tam to funguje stejně. Nejlépe jsou na tom firmy, které si tohle přiznaly – nechodit na osmičku, ale makat 6 hodin naplno a pak jít domů a žít.
Člověk už musí dopředu vědět, co chce a jak to má vypadat. Nemůžete si kostru textu stavět nějak cestou a doufat, že to dobře dopadne. Jako když stavíte barák: Má to základy a nějaký standardní postup. Tak řekněme, že chci psát článek o světové logistice: odkud odplouvá nejvíc lodí, kolik se tam naloží kontejnerů, co se stane, když se loď potopí – to jsou všechno data, která se někde válí.
Nemusíte tomu hloubkově rozumět jako odborník, ale musíte v obrysech pochopit, jak celek funguje. Obvykle dva dny jen načítám informace – hromady stránek. Všechno jsou to čísla, která jdou vyzobat. Střípky zajímavých fakt si schovávám a skládám si to do jednoho obřího dokumentu – někdy 30–40 stran textu.
Pak si to celé párkrát přečtu, vyspím se na to – a začnu to psát. Pokud potřebuju pomoct víc, zavolám nějakému expertovi a vytáhnu z něj dodatečné informace – navíc mu pak třeba text ještě pošlu ke komentáři. Hlavní pravidlo je: Nenudit čtenáře. Musím z hor čísel vymyslet a vystavět příběh, který podepřete fakty. To řemeslo začíná přesně v ten okamžik – vymyslet začátek, konec a postavit to tak, abyste jako čtenáři chtěli vědět, jak to dopadne a zjistili o světě něco nového.
Můj názor? Novináři skončili! A to i bez AI – tištěné noviny pomalu končí samy o sobě.
Umělá inteligence teď ohromně urychluje rešerše, ale zatím není úplně spolehlivá. Zatím. Většina modelů naštěstí ukazuje linky, odkud informace berou, takže si můžete snadno ověřit, jestli jde o relevantní zdroj.
U nás v redakci je AI momentálně velká pomoc hlavně s rešerší. Jak jsme se bavili o logistice… Kolik kontejnerů týdně se protočí v přístavu v Šanghaji? Ta informace je utopená v nějaké výroční zprávě Mezinárodní námořní organizace a hledat ji bez AI je peklo. To strašně pomáhá. Ale tím, že dělá chyby, to pak stejně musíte ještě ověřit a to vás může ve výsledku i zdržet.
Otázka je, jestli začne jednou AI psát samostatné články. Nejspíš ano a možná jsme opravdu na začátku konce, i když nepřijde hned. Ale podobně jako skončí spousty jiných profesí – designéři, vývojáři, kodéři – možná půjdou brzo od válu i publicisti. Já osobně budu asi dělat klempíře. Tam mě AI nenahradí.
U nás v 100+1 vybíráme „špeky“ – buď z aktuálního dění, nebo zajímavé technické trendy, které by lidi neměli minout. Jinak to jde často pocitově – člověk si řekne: „Wow, tohle je zajímavý!“ – a jdeme do toho.
Hodně věcí přetiskujeme z BBC Science Focus, hlavně vědecké články. Společenská témata často z The Washington Post. Máme přístup do jejich systému, kde si můžeme cokoli stáhnout a přeložit. Například článek o tom, že Eskymáci už dávno jezdí na sněžných skútrech a zapomněli, jak se staví iglú.
Mám hrozně flexibilní minulost – takže si úplně přesně nevzpomenu (smích). Ale vybavím si článek, na který jsem byl hrdý. Jsem celoživotní fanoušek deskovek. Když začal boom moderních deskových her, byl jsem na civilce a neměl jsem ani korunu. Jediný způsob, jak se ke hře dostat, byl napsat na ni recenzi. Oslovil jsem firmu a poprosil o Osadníky z Katanu. Myslím, že to byla jedna z prvních recenzí téhle hry, která u nás vyšla na papíře.
Určitě. Sleduju chyby v článcích jiných autorů! A často mě překvapí, že i velká světová média jsou schopná napsat fakt špatný článek, který se špatně čte nebo je blbě poskládaný. Podobně nedokážu vystát špatně vydanou knihu.
Baví mě, že se musím neustále držet v obraze – a tím se sám pořád vzdělávám. Ve věku, kdy už by člověk jinak možná začal lenivět, já si to nemůžu dovolit. A to je vlastně skvělé.
Co mě dřív stresovalo, byla práce v novinách. Tam jsme museli často čekat na jednoho člověka, který se má k něčemu vyjádřit – třeba primátor, že se má otevřít nový bazén. Už máte hotový článek, všechny informace, ale bez jeho vyjádření to nemůžete pustit ven. A on se neozývá, pořád někde je… To je nekonečný ping-pong, úplně zbytečně.
Tohle u nás v 100+1 naštěstí není.
To bylo ještě v Rovnosti, těsně před tím, než jsem odešel. Dělal jsem reportáž z dostihů – byly to moje úplně první. Měl jsem jen kus papíru, žádný diktafon, a pak se tam stala šílená věc: jeden kůň spadl a druhý mu skočil na hlavu. Museli ho utratit. Šok. Pak už jsem se moc nesoustředil ale zprávu jsem udělat musel. No a někdo pak do redakce napsal, že si váží mojí práce, ale že ten kůň rozhodně není 5letý, ale 7letý, není černý, ale hnědák, je z jiné stáje a hlavně se nejmenuje Pornstar, ale Born Star (smích). To byla tehdy solidní pokuta.
Připravte se na to, že ta práce už nikdy nebude vypadat jako teď – a že v téhle chvíli nikdo nedokáže říct, jak bude vypadat zítra. Jasně, mluvím o AI. Buď to bude jen super nástroj, který žurnalistiku zrychlí a zkvalitní… anebo tu profesi úplně převalí.
David věří, že dobrý novinář musí být především zvědavý a neustále se učit. Žurnalistika je řemeslo, které vyžaduje talent i trpělivost. A i když technologie a AI mění svět médií, není třeba se toho bát – kreativita a lidský přístup zůstanou vždy nenahraditelné.
Sdílejte se svými přáteli
