Jižní Korea je velmi zajímavou, ale také velmi vzdálenou zemí. Ani vzdálenost ale neodradila studentku Janu, která se rozhodla vydat právě do této krajiny na svůj studijní pobyt. Jak se jí pobyt líbil? Přečtěte si následující článek.
Byl to impulz od kamarádky, spolužačky a spolubydlící, Terky. Sama bych nikam nejela, maximálně tak po Evropě do zemí jako Španělsko nebo Dánsko. Pak mi došlo, že tohle je jedna z největších příležitostí podívat se do tak vzdálené a pro nás exotické a tajemné země, jakou Korea je.
Nebylo toho zas tak moc. Nejprve takové drobnosti, jako motivační dopisy přijímací univerzitě a pak pár dokumentů pro naši univerzitu. Nakonec jen zaplatit ubytování, které nám zajistila korejská univerzita, koupit letenku a vyřídit víza. Měly jsme na to měsíc a zvládlo se to.
10 000 na měsíc studia, takže 35 000 plus 10 000 na letenku, dohromady tedy 45 000.
Zprvu jsme si juchaly, jak je tu levno a můžeme každý den chodit ven na jídlo. Ale leze to do peněz i tak. Dá se najíst za 60 Kč ale i za 120 Kč a to už na každý den s kafíčkem, zmrzlinou po jídle a cestováním není. Takže jsme začaly utahovat opasky. Ironií je, že ve farmářské zemi, jakou Korea je, je nejdražší zelenina a ovoce. Nejlevnější byly banány, a i tak vyšel jeden banán na 10 Kč. Půl melounu za 200 Kč, fakt mazec!
Na začátku probíhalo klasické zmatení, které předměty a z jakých stupňů či oborů si můžeme zapsat. Ale pak už to šlo celkem v pohodě. Daly jsme si čtyři předměty plus začátečnický kurz korejštiny. Učitelé k nám byli milí a vstřícní, ale trvali na pravidlech, která platila jak pro Korejce, tak pro cizince.
Když nepočítám dvě hodiny korejštiny v pondělí večer, tak jsme měly školu jen dva dny v týdnu. Ale někteří zahraniční studenti chodili do školy každý den, záleželo na tom, kolik museli přivést kreditů a taky na oboru, který studovali.
I s mou úrovní velmi chybujícího, ale snaživého mluvčího se to dalo zvládnout. Bohužel Korejci anglicky moc neumí. Takže občas šlo jen o jednoduchou slovní zásobu s použitím gest, abychom se vůbec pochopili. Na druhou stranu Korejci, kteří již studovali v zahraničí, mluvili lépe jak my a bylo skvělé si s nimi povykládat a být s nimi v prezentační skupině. :-)
V jednom předmětu nás bylo jen asi šest, a až na nás dvě s Terkou, samé Korejky, takže seznámení bylo nasnadě. Ovšem většinou bylo jen takové zdvořilostní. Říct, jak se nám v Koreji líbí a povykládat něco o své zemi. V dalších předmětech jsme mívaly skupinové debaty a prezentace, takže do interakce s korejskými studenty jsme se dostaly a bylo to super. Ale že bychom potom šli po hodině všichni společně na kafe, to bohužel ne.
Naštěstí tam probíhal tzv. Mentor program, kde se o nás korejští studenti starali, pomáhali s organizačními věcmi, několikrát jsme byli společně na večeři, popít. Nebo jsme strávili odpoledne v parku na pikniku či jízdou na kole.
Hodně času jsme strávily v Soulu a jeho okolí. Je to nádherné město, které nejlépe vystihuje kombinace tradičního a moderního. Nevyčerpatelné množství památek se snoubí s nabídkou aktivním povyražením ve stylu zábavního parku, výšlapu na místní horu či rozhlednu, sledování „duhového mostu“ u řeky atd.
Od půlky semestru, kdy už jsme věděly co a jak, jsme vyrazily na malebný korejský ostrov Jeju, pak do Hongkongu, do japonského Kyota a pak následoval desetidenní výlet po korejském poloostrově. Viděly jsme demilitarizovanou zónu při hranicích se Severní Koreou, byly v národním parku Seoraksanu, známé jako Dračí hory, svlažily nohy na krásných plážích města Sokcho na východním pobřeží, ztratily se při procházce v mlze v osmimilionovém přístavu Busan.
To je znamenité. Bude mi chybět. Nejen, že tady všechno chutná tak nějak víc opravdově a kvalitněji, úchvatná je i kultura stolování. Jí se kovovými hůlkami z množství malých mističek pokrývající stůl, u kterého nezřídka sedíte na zemi. Všechno je všech. Voda je zdarma a je na požádání doplněna. Jídlo se často vaří přímo na vařiči zabudovaném uprostřed stolu. Obsluha je velmi laskavá. Kuchyně je to rozhodně ostřejší než u nás, ale pokud k ní přistupujete s respektem a bez předsudků, mile překvapí.
Neuvěřitelně milí. Někdy se nám zdálo, že jsou odtažití, ale to je dáno hlavně jazykovou bariérou. Co je pro mě nezvyklé, je, že si tu lidi věří. Nekrade se tady. Rozhodně jsem se zde bála míň na cokoli lidí na ulici zeptat, než v České republice. Vůbec jsme se tu míň bály.
Jej, toho by bylo. Překvapily mě odlišnosti v přístupu k fyzické kráse. Plastické operace obličeje jsou tu na běžném pořádku a dle mého názoru jde spíš o společenský rozmar.
Když jsme se snažily objevit novou specialitu v zapadlém stánku s jídlem, anglicky tam uměla jen jedna zákaznice a ta nám přeložila jedno menu jako: „chicken food“, alespoň to jsme rozuměly. Když nám ale po pár minutách přinesli na talířku kuřecí pařátky, pochopily jsme, že asi myslela „chicken foot“. Jo no, jazyková bariéra.:-)
Každopádně!
Teď je prvořadé pocestovat doma babičky, vyrazit s kamarády na hudební festivaly. Ale za rok bychom snad měly s Terkou vyrazit do Indonésie na výlet za našimi kamarády, co jsme potkaly v Koreji.
Autor: Huňová
Líbí se Vám článek? Sdílejte se svými přáteli
