lajknito

To si jednou tak sedíte doma v Novém Jičíně v malém, ale krásném městečku a přemýšlíte, co vlastně v tom proklatém a těžkém břemenu jménem život dělat. Bylo by lepší studovat tuhle školu nebo tuhle? Jít pracovat tam nebo tam?


Těžká rozhodnutí jsou všude kolem nás a já jsem jedno takové udělal 11. května 2015 a tohle rozhodnutí mi převrátilo život vzhůru nohama. A to se někdy stát může, když skáčete po hlavě do černočerné tmy, která je snad ještě černější, než se zdá a všechny strachy světa na vás začnou křičet ze všech stran – to nedáš!

 

Tohle rozhodnutí mi převrátilo život vzhůru nohama.

V ČESKU JSEM BYL ZASEKNUTÝ

Všechno se seběhlo poměrně rychle. V Česku jsem se cítil celkem zaseknutý.

Neměl jsem radost téměř z ničeho a věděl jsem, že musím udělat radikální změnu. V průběhu dubna jsem brouzdal po internetu a napadla mě věc, která napadla už jistě mnoho z vás. Co zkusit štěstí v zahraničí? První myšlenka v hlavě hned směřovala do Velké Británie. Nikdo, dokonce ani já, neví proč, ale zkrátka to tak bylo. Mohl jsem si vybrat daleko teplejší a krásnější destinace, ale Británie je Británie. Jeden den to byla pouze myšlenka, a jakmile jsem se ji odvážil říct nejbližším, ozvalo se jen: „Stejně si děláš srandu a nikam nepojedeš.“

RODINA SE KLEPALA STRACHY

Druhý den jsem už sbíral informace a začal zařizovat přesun z České republiky. Někde v hloubce kostí jsem cítil, že to bude to pravé ořechové. Jak postupoval čas, tak se rodina a nejbližší začali poměrně klepat, protože jsem dostál svým slovům a během dubna jsem měl zařízené ubytování, letenku a vše okolo. Nejsem takový střelec, abych jezdil do naprostého neznáma pouze s kufrem a bez sebemenší jistoty, proto jsem kontaktoval agenturu Czech-us, která mi zařídila vše od ubytování až po člověka, na kterého se můžu kdykoliv obrátit, když bude nejhůř. Jediná jistota ve světě nejistot se vždycky může hodit, a proto byla v půlce dubna cesta téměř domluvena a letenka na 11. května koupena. Jistě čekáte na to, kdy vlastně sdělím to, kam letím. Tušíte správně. Je to Londýn!

 

Co zkusit štěstí v zahraničí?

  

Na cestě

NÁSTUP DO LETADLA NA POSLEDNÍ CHVÍLI

Poslední noc bych nemohl nazvat jako nejlehčí. Doléhal na mě všudypřítomný strach z neznáma a z toho, že jsem se vlastně nikdy sám o sebe více než týden nestaral. Agentura mi v tomhle pomohla a poslala mi kontakt na kluka, který měl letět společně se mnou, takže ten start v jiné zemi nemusel být tak turbulentní. Téměř jsem nespal a kolem třetí ráno jsem se na delší dobu loučil s rodinou a odjížděl směrem na pražské letiště. Jako velký frajer a „cestovatel“ jsem na letiště přijížděl hodinu a deset minut před odletem a byl to velký oříšek. Kdybych nezvážil kufr na 26 kilo, mohlo být vše v pořádku, ale musel jsem obíhat letiště křížem krážem, platit poplatky za to, že jsem měl o šest kilo těžší kufr než norma a z odbavení jsem odbíhal 5 minut před zavřením brány do letadla. Tak rychle jsem ještě pražské letiště neproběhl, stres ze mě vyloženě tekl, ale nakonec vše dobře dopadlo a seděl jsem s mým novým spolubojovníkem Honzou na cestě směr Stansted.

MĚKKÉ PŘISTÁNÍ

Další část cesty byla daleko méně stresující. Přistáli jsme v Londýně a pokračovali rovnou do centra, kde na mě čekala milá koordinátorka Gabča, která mi osvětlila následující kroky, které mě čekají, než ulehnu do nové anglické postele. Šel jsem se ubytovat do agentury, která mně a Honzovi poskytla sdílený pokoj na východní straně Londýna. Unavení z cesty jsme šli na první nákup a ulehli do postelí.

 

Letiště

 

Hned první pohovor a mám práci!

REGISTRACE K PRÁCI

Co je vlastně třeba proto, abyste mohli s úspěchem pracovat ve Velké Británii? Není to zas tak extrémně složité, dokonce mi byrokracie nepřipadá tak rozsáhlá a papíry jsou méně složité než české. Po příjezdu zavoláte na britské číslo, které zjistíte na gov.co.uk a domluvíte si schůzku, kde vyplníte pár dokumentů a po několika dnech či týdnech, podle toho, jaké budete mít štěstí, vám přijde vaše NationalInsuranceNumber, bez kterého nemůžete v Británii legálně pracovat a bez kterého by vám zaměstnavatel správně neodesílal daně nebo platby na sociální

a zdravotní pojištění.

JSEM NADŠENÝ. MÁM PRÁCI!

Zaměstnání si samozřejmě můžete hledat hned po příjezdu stejně, jako jsme to udělali my. Od naší koordinátorky jsme dostali pár tipů na pohovory, takže jsme oblékli bílé košile a vyrazili do ruchu velkoměsta. Hned první pohovor a máme práci! Docela jsme tomu nemohli uvěřit, ale po třech dnech v Londýně jsme měli skutečně první job. Oba dokonce ve stejné firmě, akorát na jiném místě. Pokud jedete do Anglie a nemáte konkrétní zkušenosti či praxi v oboru jiném, než Hospitality, tak vás zřejmě nečeká nic jiného, než koloběh restaurace, baru či kavárny.

PRACUJU V MUZEU

Já jsem začínal v Natural History Museum a Honza, můj kamarád a spolubydlící, v British Museum. Pracovali jsme v tamní restauraci a naše první zaměstnání bylo spíše leštič příborů, než skutečný číšník. Postupem času šlo všechno podle plánu a dostali jsme se k odnášení špinavých talířů a umývání stolů. Velký kariérní postup :-). V téhle restauraci jsem vydržel jen zhruba měsíc bohužel proto, že jsem měl pouze 25 hodin týdně a jak se dozvíte na dalších řádcích, život v Londýně na poloviční úvazek neutáhnete ani ve snu. Honza po měsíci odjel zpět domů, kde se rozhodl studovat vysokou školu, já jsem zůstal osamocen v 10 miliónovém městě.

 

V Londýně

UBYTOVÁNÍ JE OŘÍŠEK

Byl to ale podstatně zjednodušený start do světa, který jsem neznal a neměl absolutně tušení, jak funguje. Měsíc se spřízněnou osobou je rozhodně lepší, než bojovat sám a někdy sám se sebou. Po Honzově odjezdu jsem se dvakrát stěhoval. Poprvé proto, že jsem zůstal sám v doubleroom a podruhé proto, že jsem zvolil skutečně nevhodný pokoj. Nechtěl jsem riskovat to, že budu sdílet pokoj s někým, s kým si dokonale nesednu, proto jsem se přestěhoval do malého pokoje.

Bez skříně, vybavení a s 11 lidmi na palubě. To se déle než dva týdny vydržet nedalo, proto jsem se stěhoval znovu do většího singlu mezi bandu Italů. Bál jsem se přesunu, ale tak čisto a uklizeno, jsem dlouho neviděl.

 

Pokud přemýšlíte o tom, že v Londýně prožijete klidný a úspěšný život, tak sem raději nejezděte.

BARISTOU VE STARBUCKS

Po měsíci v restauraci jsem šel centrem Londýna rovnou na kafe do Starbucksu, kde mě napadla geniální myšlenka. Co tak se tady zeptat na práci, když mám v muzeu tak málo hodin? Během dvou dnů jsme stihli pohovor i zkušební šichtu a hned další pondělí jsem nastupoval do nového působiště jako barista v jednom z nejvytíženějších Starbucksů v Londýně. No, byla to výzva a tak dennodenně přecpanou kavárnu jsem ještě neviděl. Zkušenost k nezaplacení a utvrzení toho, že jsem schopen pracovat v tom nejstresovějším prostředí pod tlakem a přesto nedělat chyby, servírovat kafe tak, jak by mělo vypadat a poskytovat prvotřídní servis.

 

Práce v Londýně

MOJE ČTYŘI MĚSÍCE

V Londýně jsem vydržel nakonec čtyři měsíce a z toho tři ve Starbucksu.

Stresy a neustálé fronty před pokladnou jsem překonával s grácií a přesto jsem toužil vypadnout. Pokud přemýšlíte o tom, že v Londýně prožijete klidný a úspěšný život, tak sem raději nejezděte. Úspěšný zcela jistě být může, ale klidný ne. Každý den jsem jezdil do práce hodinu tam a zpátky přecpaným metrem, kde vám funí stádo hladových lidí za zátylkem a pokud nemusíte spěchat, stejně spěcháte. Život v Londýně je zkrátka rychlejší, než kdekoliv jinde…

KOLIK STOJÍ ŽIVOT

Stejná jako hladina spěchu je i hladina životních nákladů. Pokud si myslíte, že vyděláváte na české poměry hodně, v Londýně je to zanedbatelná kapka v moři, kde si nemůžete dovolit nic víc, než malý sdílený pokoj. Moje životní náklady atakovaly nesmyslné hranice stejně tak, jako moje nervy, když mi nejel přecpaný autobus tak, jak by měl nebo superdrahé metro, které si dovolí jezdit až od 6:30, kdy už máte být dávno v práci.

 

Teď je plnění mých přání, snů a cílů mou každodenní realitou.

DIZAJNÉREM SVÉHO ŽIVOTA

I přesto, že má Londýn obrovské a nezanedbatelné mínusy, vděčím mu za nabyté zkušenosti, dokázal mě naučit postarat se sám o sebe a pocit nezávislosti, který máte, je nezaplatitelný. Až v Londýně jsem naplno pochopil, že člověk je „dizajnérem“ svého vlastního života a pokud máte sny a cíle, které chcete v životě dosáhnout, má cenu za ně bojovat. Nikdy dříve bych si nedokázal představit, že bych sám odjel do obrovského velkoměsta. Teď je plnění mých přání, snů a cílů mou každodenní realitou a doporučoval bych to každému, kdo chce být úspěšný v jakémkoliv slova smyslu.

A JDU DÁL NA SEVER…

Nyní tyto řádky píšu už z klidného skotského pobřeží, kde nyní pracuji a žiji. Pokud hledáte přesný opak stresujícího a vyčerpávajícího prostředí, najdete ho zde, v St. Andrews a na skotském pobřeží. Po čtyřech měsících v Londýně je to osvěžující pocit a druhá část tohoto seriálu o mé cestě po Británii bude už z tohoto místa. Pokud toužíte načerpat nové zkušenosti na cestách po Británii nebo rovnou po celém světě, najdete spoustu mých článků a tipů na mém blogu, na který přispívám třikrát týdně a najdete ho na www.filipshow.cz a ano, je to skučně show. Jedna velká životní show!

 

St. Andrews

TIP NA WEB!

Filip Skříček nedávno rozjel svůj unikátní projekt MIMO HRANICE.

 

Sám ho popisuje takto:

 

„Pomocí příběhů úspěšných Čechů, kteří dlouhodobě fungují v zahraničí ukázat, že nemáme fyzické ani mentální hranice toho, co můžeme dosáhnout. A zároveň ukázat, že Češi jsou skvělý, talentovaný, pracovitý a inspirativní národ, který má na to, aby hýbal světem.“


Začněte sledovat jeho internetové www.mimohranice.cz a těšte se na jeden inspirativní rozhovor se zajímavým hostem měsíčně!

 

AUTOR: FILIP SKŘÍČEK