Slyšeli jste už někdy o tomto vnitřním „démonovi“? Jelikož se bohužel statisticky vkrade do každého pátého Čecha, je velmi pravděpodobné, že ano. V tomto článku si trochu přiblížíme, kdo to vlastně je, jak vás může ovládnout a jakým způsobem ho případně můžete vymítit, pokud ho náhodou potkáte.
Syndrom vyhoření, anglicky „burn-out“ (vyhořet, zhasnout). Toto poslední dobou velice „módní” označení má v sobě metaforu, popisuje stav vyčerpání, který je podobný třeba sfouknutí svíce či vyhasnutí ohně. Nutno dodat, že vyhořet může jen to, co hořelo. Postihuje teda zapálené lidi, které většinou práce opravdu bavila, byli plní pracovního elánu a pak... Bum. Najednou vyhoří a jako by nebyli. Vyhoření se často plete s „únavou”, z té se ale jednoduše dostanete pár dny volna a už to budete opět vy.
Vkrádá se hlavně do osob, které pracují s lidmi a pomáhají jim. V oblibě má učitele, manažery, zdravotnický personál, pečovatele, policisty, hasiče, novináře, právníky, ale klidně i pracovníky zažívající každodenní stereotyp nebo řidiče. Nepříjemně může vstoupit i do workoholiků nebo lidí, co se potácí v partnerských problémech. Dokonce i do maminek na mateřské dovolené. Jeho pole působnosti je opravdu široké.
Obtěžuje vás primárně v pracovním životě a to tak, že vám pak ovlivní i život osobní. Mentálně, citově ale i fyzicky vás totálně vyčerpá. Cítíte apatii a podrážděnost, vadí vám všechno a všichni. Nezajímá vás, co si o vás myslí šéf a kolegové. Váš zájem o práci, kterou jste měli rádi, je na bodě mrazu. Cítíte únavu a to takovou, že se vám nechce vstát z postele, v noci naopak máte problém usnout. Může ve vás vyvolat i nechutenství a fyzické bolesti zad, třeští vám hlava nebo bolí záda.
Může mít spoustu důvodů. Třeba to, že jste až příliš velcí perfekcionisti, máte nereálné cíle nebo jste na sebe přehnaně přísní. Taky má v oblibě, když si neumíte odpočinout, chcete být v práci dokonalí, rádi se přetěžujete. Nebo máte špatný kolektiv v práci, váš šéf je arogantní a neumí vás ohodnotit. A z jiného úhlu, tomuto démonovi stačí, když si nevíte rady v osobním životě, trápí vás partner, osamocenost nebo vám někdo blízký odejde.
Má 5 zastávek. Nejprve ani nepoznáte, že se u vás zastavil. Taky mu to může trvat dny, měsíce... Poslední zastávka je pochopitelně konečná.
Zastávka Nadšení: Zde jste plně zapálení, pociťujete nadšení, spokojenost a mnoho energie. Jste plní nápadů (mnohdy ale nerealizovatelných) a ochoty práci/partnerovi obětovat vše.
Zastávka Stagnace: Přichází zjištění, že ne všechno vychází podle představ, nějak to celé uvadá a slevujete ze svých ideálů, trochu se vyklidňujete a zjišťujete, že jste to přestřelili. Zkrátka, váš elán se začíná vytrácet.
Zastávka Frustrace: Tady vás démon už opravdu začne trápit víc. Pochybujete o sobě. To, co děláte, nějak pro vás postrádá smysl, můžete se dostávat do konfliktů s lidmi, s kterými děláte a pro které práci vykonáváte. Začínáte být ze všeho spíš smutní, zklamaní a lehce vyčerpaní.
Zastávka Apatie: Démon ve vás řádí natolik, že děláte opravdu už jen to nejnutnější. Vyhýbáte se, čemu jde, jsou vám nepříjemné rozhovory i lidi kolem. Přichází tak trochu beznaděj... Můžou nastoupit i poruchy spánku, nechutenství nebo naopak přejídání.
Zastávka Vyhoření: A je v cíli! Dosáhl toho, že úplně ztratíte sami sebe, nechce se vám vůbec nic. Psychicky a fyzicky se cítíte na dně. Nastává stadium totálního vyčerpání, kdy se vám nechce hnout ani malíčkem a trápí vás i zvednutí z postele. Izolujete se od ostatních. Pochopili jste, že tento démon nemá jméno Únava.
Základ je uvědomit si, že do vás démon vyhoření vstoupil. Pak je potřeba si přiznat, že to nejste vy a hlavně se ho musíte chtít co nejdřív zbavit. Následně vzít nohy na ramena a okamžitě začít hledat cestu k sobě samému. Proč? Protože pokud vy sami nebudete chtít, nepomůže vám nikdo a nic. Je to obtížné, je to těžké, ale je to tak. Musíte opět chtít žít radostněji, najít ztracenou sebedůvěru, milovat sám sebe.
Relaxujte – udělejte si čas jen pro sebe, začněte se pravidelně věnovat pohybu, který vás baví, odpočiňte si a nemyslete na práci nebo to co vás tak trápí, zkuste to vytěsnit. Odměňujte se.
Obklopte se lidmi, které máte rádi – to je asi to nejdůležitější. Travte čas s těmi, co za to stojí, mluvte s nimi, je skvělé mít „vrbu”, co vás vždy vyslechne. Od toho jsou přátelé a blízká rodina.
Nepřetěžujte se – naučte se odmítat a uvědomte si i to, že nejste stroj, ale lidská bytost. Snižte na sebe nároky, nevyčítejte si chyby, děláme je všichni. Zkuste se naučit rozpoznat to, co je důležité, co méně a co vůbec není potřeba řešit.
Neděste se, protože tento proces může trvat několik dnů nebo dokonce i měsíců. Důležité je se syndromu vyhoření zbavit jednou provždy a už nikdy tohoto démona k sobě nepustit.
Je to jednoduché, nestyďte se a zajděte si k vymítači svých vnitřních „démonů“ – psychologovi nebo jinému terapeutovi, který vám s tím pomůže.
A ještě jedna rada. Pokud to je v práci nebo třeba s partnerem opravdu neúnosné a víte, že se budete jen trápit, změňte práci. Nebo partnera :-).
Je jich spousta a také my jich pár známe, takže jsme je poprosili, aby se s námi o svůj příběh podělili.
Vždy jsem chtěla být zdravotní sestrou, byl to můj sen, který se mi splnil. Chodila jsem do práce ráda dlouhé roky, i když byly dny, které mě úplně odrovnaly. Na to jsem byla ale zvyklá. A pak se něco stalo. Uvědomila jsem si, jak málo sester v nemocnici je a jak mnoho pacientů. Pořád víc jsem viděla, kolik toho musím dělat, protože nemocnice chtěla šetřit. Začala jsem si tuto naštvanost vylívat občas i na pacientech. Byla jsem zvyklá, že si stěžují, ovšem pak jsem začala být z toho víc a víc otrávená, lezli mi na nervy. Na druhou stranu jsem se i styděla za sebe a bylo mi jich líto. Kolegyním jsem si postěžovat nemohla, měly to stejně a říct něco vedení také nešlo, bály jsme se. Domů ze služby jsem chodila víc a víc unavená a celé večery probrečela. Nešťastná z pacientů, z vedení i sama ze sebe. Začala jsem dostávat panické ataky, přestalo mi chutnat jídlo a nemyslela jsem na nic jiného než na práci. Zkolabovala jsem tak, že mě odvezla záchranka a pak jsem byla v péči jiných zdravotních sester. Toto byl vrchol mého syndromu vyhoření. Já si uvědomila, že zdraví je to nejvíc a to včetně toho duševního. Vzala jsem si 14 dní dovolené, vybrečela se kamarádce na rameni a zbytek si snažila užít s rodinou a úplně zapomenout na práci. Moc mi to pomohlo. Ke konci dovolené jsem se přistihla, že mi už pacienti chybí. Do práce jsem se vrátila jako nový člověk a naučila se nepřenášet si nic z nemocnice domů. S koncem služby končila práce a já jsem se opět naučila svou práci mít ráda. Včetně pacientů, a to i těch nepříjemných :-).
Za svůj 15letý podnikatelský život jsem vytvořil několik nových technologií, nové produkty, měl jsem úžasné výsledky, co se lidem líbily. Obětoval jsem tomu téměř vše, žil jsem jen tím – žádné dovolené, odpočinek od práce. Časem toho ale bylo moc a já neměl dostatek spolehlivých spolupracovníků. Přestal jsem to zvládat, bylo všeho víc, než jsem mohl vyprodukovat. Pak došla rána, kdy mě podrazil jeden dodavatel a já přišel o obrovské peníze. Bylo to dohnané až k soudu, který jsem prohrál pro nedostatek důkazů. Byl jsem bez peněz, se závazky a časem i zadlužen. Uvědomil jsem si, jak jsem okrádal rodinu na úkor mé práce, byl zaslepen honbou za úspěchem, uznáním a penězi. Přišlo období totální frustrace až depresí, výčitek a neschopností se sebou něco udělat. Už jsem jen přežíval. Manželka byla ze mě taky unavená, několikrát mi tehdy říkala, ať zpomalím, ať jdu s nimi alespoň na dovolenou. Nakonec to byla ale ona, co mi byla duševní podporou a ze všeho mě dostala. Na podnikání jsem se vybodl, začal žít nový život s jinou práci, kde si ani náhodou tolik nevydělám, tudíž bez mnoha peněz, ale šťastný…
Doktorem jsem už 18 let a nyní se chovám jako lékaři, jakým jsem nikdy nechtěl být. Prvních pár let jsem se držel, snažil vzdorovat nespravedlnostem ve zdravotnictví, bojoval s mnohdy opravdu nepříjemnými pacienty, lámal si hlavu, proč je i zdravotní sestra tak nepříjemná. Do ordinace mi chodili různí pacienti a já si všechno moc bral. Tak jsem se obrnil a začal je brát jen jako loutky, které mají nemoc a nic jiné mě nezajímalo. Nezajímaly mě jejich problémy, fňukání, smutek ani radost. Jakmile jsem přišel domů, odreagoval jsem se tím, že jsem o nich nehezky mluvil. Nevěděl jsem vůbec, co s tím, byl jsem naštvaný sám na sebe. Dospělo to tak daleko, že jsem chodil do práce s totálním odporem. Zachránilo mě prozření a dal jsem se v medicíně na výzkumnou dráhu, která mi nakonec vyhovuje mnohem víc. Je mi líto, že jsem to nezvládl, ale konečně mi je líp. Vrátil jsem se ke koníčkům v mládí a usínám s docela čistou hlavou.
Líbí se Vám článek? Sdílejte se svými přáteli
