Není tomu tak dávno, co jsme udělali s úspěšnou studentkou francouzštiny na Masarykově univerzitě rozhovor o jejím au-pair pobytu ve Francii. Silvie nám v závěru prozradila, že její poznávání světa nekončí a chystá se díky programu Work and Travel do USA. My jsme si počkali a samozřejmě jí nedali pokoj a opět ji vyzpovídali:-).
Je moc dobře, že to mladé lidi táhne zkusit štěstí i v zahraničí, poznávat nové země, styl práce, kulturu, lidi... Pobyt Work and Travel USA se zdá být propojením toho všeho. Takže čtěte a nebojte se vyrazit! Evidentně to totiž stálo za to ;-).
U nás na škole máme na nástěnce spoustu letáčků, mně padla do oka nabídka na program Work and Travel USA. Neváhala jsem, práce a cestování, to je moje, navíc zde jsem nemusela vyhodit nějak moc peněz.
Bylo to celkem náročné. Přihlásila jsem se k nim přes internet, vyplnila jsem tam něco jako svůj profil, základní informace o mně a pak následovalo video představení, kde mi pokládali otázky, jaká jsem, co ráda dělám, co přesně studuji, jaké jsou mé pracovní zkušenosti atd. Toto video mi pak nahráli na můj profil. Je to pro ně takto osobnější, když na člověka vidí, jaký má projev, gestikulaci... Musela jsem si ovšem shánět třeba i reference z jiných brigád. Pak mi dali seznam kempů neboli letních táborů, kde můžu pracovat. Bylo jich opravdu hodně a každý měl něco do sebe. Nakonec mi sami řekli, kde se hlásí málo lidí a že tam a tam bych byla žádaná. Po výběru konkrétního kempu jsem jela do Prahy na osobní pohovor přímo se šéfy jednotlivých kempů. Řekli nám zde, jak přesně bude pobyt v USA probíhat a volali si nás po jednom a pokládali ještě nějaké osobní otázky, které nebyly zodpovězeny ve videu. Až po tom všem mi dala agentura vědět, jestli si mě vedoucí táboru vybrali. Naštěstí jsme si vzájemně padli do oka a klaplo to. Následně mi byla poslaná smlouva k podepsání a čekalo mě vyřizování víz na americké ambasádě v Praze. Papírování trvalo od října až do dubna, bylo to docela zdlouhavé.
Jelikož jsem tam jela první rok, neplatila jsem si letenku, měla jsem ubytování i pojištění na 90 dní zdarma. Musela jsem zaplatit 10 500 Kč programový poplatek. Bylo tady ale jisté, že mi najdou místo, nebo přinejhorším vrátí peníze.
Dali mi dvě možnosti, že můžu dělat na letním táboře s dětmi, nebo pracovat na tomto kempu manuálně. S dětmi by to bylo hodně volný, hrála bych si s nimi, dělala jim program, ale zas je musela nonstop hlídat, 24/7. Víc mě zaujala možnost pracovat v táboře v kuchyni, s tím, že budu pracovat 6 dní v týdnu, na snídani, kolem oběda i večeře a po večeři volno už jen pro sebe. Ráno jsem vždy vstala na sedmou, chystala snídaně, servírovala je, uklízela jsem celou jídelnu. V deset jsme končili, ve 12 hodin jsme startovali na obědy, ve dvě jsme skončili a pak služba okolo večeře. Bylo tam přes 400 dětí, tak to dalo docela zabrat.
Úplný volno jsme měli až tak v 9 hodin večer.
Byl to obrovský hodně vybavený kemp uprostřed lesa při velkém jezeru. Konkrétně v Pensylvánii vedle menší vesničky Starucca. Byli jsme cca 2 a půl hodiny od New Yorku. Děti tam měli třeba vlastní skate-park, šermování, posilovnu, různé vodní aktivity, fotbalový, basketbalový hřiště, pak takové i umělecké zázemí, dílničky, střílení z luku, divadlo. Bydleli jsme v bungalovech. Děti tam byli na celoprázdninovém táboře.
Některé kempy to netolerují, náš nám ale umožnil po večeři nasednout na žlutý školní autobus a mohli jsme vyrazit na párty do baru. Provozovali jsme to tak 2-3 x týdně :-). Po druhé hodině ranní se v Pensylvánii ale už nesmí nalívat alkohol (a to bylo dobře :-D), takže jsme byli vždy relativně brzo zpátky. Ráno totiž nikoho nezajímalo, že máme kocovinu, muselo se makat. Bylo tam hodně hlídané třeba i kouření, vedoucí dětí nesměli vůbec, jednoho tam dokonce proto vyhodili. U nás, kteří jsme dělali jen v kuchyni, to bylo mírnější, měli jsme chatu úplně na konci kempu, všichni věděli že tam paříme, ale dělali, že nic. Podmínkou bylo, že to nesmí vidět žádné dítě. Jinak odpoledne jsme chodívali spolu běhat a do posilovny, docela jsem tam na sobě zapracovala :-). Navíc vždy 1 den v týdnu jsme měli volno celý den, kdy jsme zkoušeli všechny možné atrakce kempu. Byla jsem i na výletě, pronajali jsme si v 5 lidech auto a zajeli do Toronta (cca 6 hodinová cesta jen tam), vyšlo to hodně levně, celé to i s jídlem a zapůjčením auta stálo cca 500Kč. Viděla jsem Niagarské vodopády a celé město. Stálo to za to, bylo to úžasné.
Na americké poměry jsme tam šli dělat za směšné peníze, za 2 měsíce jsem měla cca 33 000 Kč. Tak málo proto, že půlka peněz šla právě přes agenturu do letenek, ubytka atd...Takto je to první rok, kdybych jela zas, vydělám si i dvojnásobek, musím si ale zaplatit už pak letenku a ostatní náklady.
Po 2 měsících po úplném ukončení práce pro nás dojely autobusy a dovezly nás do New Yorku. Odtud jsme mohli na náklady agentury odjet zpátky domů, nebo za příplatek ještě zůstat a odejít později. S partičkou lidí z tábora jsme se domluvili, že v USA ještě zůstaneme a vydělané peníze investujeme do poznávání krajiny. Měli jsme na to 4 týdny. V New Yorku jsme se zdrželi 5 dnů, pak jsme opět hodně levně letěli do Las Vegas, kde jsme se zdrželi 1 noc. Samozřejmě jsme tam objeli i velké parky jako Grand Canyon a Zion. V každém parku jsme byli 1 den a přespávali v hostelech. Pak jsme jeli do Los Angeles i San Francisca. Z toho jsme měli letět do Miami, v té době tam ale řádil hurikán Irma, takže bohužel jsme letěli už ze San Francisca domů.
Jednoznačně to jejich stravování. Jejich strava je hodně umělá. Jako Evropané jsme tam jedli dost ovoce a zeleniny, bylo ale strašně cítit, jak je to napíchané chemií, nikdy jsem nejedla tak odporně sladké třešně. Jejich pivo vás neopije, jen bolí spíš strašně hlava. Taky je tam spousta jídel primárně smažených. Po týdnu jsme hodně cítili, že tělo na to není vůbec zvyklé, pro ně je to přirozené. Byl by to hlavní důvod, proč tam nechci žít na trvalo. A to nejsem žádný extra pojídač jen zdravého jídla. Pak jsem měla dost špatný pocit třeba z New Yorku, byl přelidněný a špinavý. I chodník slávy v Los Angeles byl hrozný, samý zfetovaný člověk, bála jsem se tam jen projít. Necítila jsem se tam prostě bezpečně.
No zážitek byl pro mě vlastně každý jeden běh v době, kdy jsem měla zrovna volno. Byl to adrenalin ze zvířat, které můžu potkat. V této oblasti žijí třeba hojně medvědi grizzly. Naštěstí u běhu jsem ho nakonec nepotkala. Vždy jsem raději šla s někým. Ale když jsme jeli autobusem na diskotéku, viděli jsme už z dálky velkou černou šmouhu na silnici. No, byl to medvídek. Hodně velký medvídek, který si jen tak kráčel a prošel na druhou stranu. Z čeho jsem ale nakonec měla větší strach, bylo, když jsme běhali kolem farem na samotě, byli tam volně puštění psi, nezvyklí na lidi. Jednou na nás jeden vyběhl, zuřil. Naštěstí si to pak rozmyslel a odběhl pryč. A taky hadi! Bylo jich tam hodně a jediný den, kdy jsem šla běhat sama, jsem jednoho potkala. Taky jsem to ale přežila bez újmy na zdraví.
Strašně dobře se tam nakupuje :-)! U nás extrémně drahé značkové oblečení tam stojí pár korun. I kluci se vyřádili. Já jsem tam nakoupila tolik věcí, že jsem si musela koupit navíc i kufr. Pak se mi líbili Američani jako lidé. Jsou to opravdu pařmeni, hodně otevření a přátelští ke všem. To jsem zjistila na párty které jsem s nimi zažila. A jinak jsem poznala spoustu kamarádů z Evropy i Ameriky, sblížila jsem se třeba se dvěma klukama z Maďarska, z toho jeden mi byl jak vlastní bratr a doteď je :-). Domluvili jsme se, že se vzájemně budeme navštěvovat s celou tou partou, mám slíbenou prohlídku Budapešti :-). Taky můžu přijet za novou kamarádkou na Jamajku nebo třeba do Venezuely. A samozřejmě, vznikaly tam i nějaké lásky ;-). Mělo to celé své velké kouzlo. Člověk je tam uprostřed ničeho, na druhé straně světa, spolu s hromadou lidí z tábora, s těmito lidmi tam žije, je úplně odříznutý od světa. Internet tam byl pouze na 5 PC, na kterých se střídal celý tábor. Žádný velký spojení, jak jsme my zvyklí mít milion dat na měsíc, s každým si píšeš co hodinu, tam nic takového neexistovalo. Vytvoříš si tam „svůj vlastní svět“. A toto já beru strašně pozitivně. Jsem ráda, že jsem se dokázala odříznout od všech sociálních sítí, bylo docela vidět, kolik lidí je na tom závislých. Tam se z toho trochu vyléčili. A jinak, hned bych se tam vrátila! Ale žít tam pořád, to ne-ne, doma je doma :-).
Líbí se Vám článek? Sdílejte se svými přáteli
