Verča Dudová je členem Fajn týmu už přes 2 roky. Denně pečuje o naše klienty, stará se jim o inzeráty i služby a zároveň vykonává kupu dalších činností. Jaká byla její cesta k nám do firmy? Co měla za brigády do té doby? A podle čeho by se podle ní měl člověk při výběru práce rozhodovat? Mrkněte na rozhovor s naší správkyní inzerce a odpovědi zjistíte během pár minut.
HA, to je opravdu velmi těžká otázka a doufám, že na ni brzy sama naleznu odpověď. Asi bych se nyní přirovnala k poutníkovi, který se tak trochu zasekl na cestě a postupuje jen velmi malými pomalými krůčky kupředu – aspoň tak to momentálně cítím. Občas mi přijde, že se po té cestě vracím spíš zpět :-D
Co mě vystihuje? Miluji čtení moudrých knih, sledování Duše K, Léčivého divadla, chodím na různé semináře a přednášky osobního rozvoje, zbožňuji tanec, baví mě fotbal, nohejbal a spousta dalších míčových her, mám ráda originální náušnice a sladkosti, jsem strašný poctivec a když vím, že jsem neudělala něco pořádně, nebo že jsem udělala někde chybu, tak z toho nespím. Potrpím si na pravdě a spravedlnosti, miluji srandu, jsem tak trochu praštěná a tak dále.
Moje práce je velmi rozmanitá. Starám se o inzerenty – pečuji o jejich inzerci, rozjíždím náborové kampaně, hlídám čerpání objednaných služeb našich inzerentů, ať mají co největší odezvu a byli stoprocentně spokojení. Denně napíšu spoustu mailů, mám na starosti vše ohledně faktur, některé dny schvaluji inzerci a dohlížím na dodržování našich podmínek. Také jsem šéfův „motivátor“ a vybírám různá zajímavá i motivační videa na weby atd. Je toho opravdu hodně.
Cesta do Fajn týmu byla klikatá :-) Do firmy jsem se dostala asi po devíti měsících, kdy jsem si řekla, že s těmito lidmi bych fakt chtěla pracovat. Tým jsem poznala na svatbě šéfů. Velmi mě fascinovalo, že mezi tak malým počtem hostů (cca 40 lidí) měli své hojné zastoupení právě kolegové z brigád, kteří na mě působili jako velcí pohodáři a super kámoši. Bohužel v té době se vedení drželo zásady, že kamarády do firmy nepřibírají, takže jsem se k nim ani nijak nesnažila vetřít a jen jsem si napsala přání, že bych pro Fajn-brigady.cz či nějakou jinou firmu se stejně pohodovými lidmi chtěla pracovat. Nakonec se to vlivem okolností sehrálo tak, že mi práci nabídli sami. Měla jsem takovou radost, že jsem jim všechno odkývala, aniž bych vůbec tušila, co mě čeká. První rok byl sice celkem náročný, ale rozhodně nelituji. Právě naopak! Jsem za tuhle práci, kolegy i šéfy fakt vděčná a přála bych všem, aby měli svou práci a kolegy rádi.
Překvapilo mě, že u nás není téměř nic problém, a to jak ve vztahu mezi kolegy, tak směrem k inzerentům. Pokud je to v našich silách, snažíme se pomoci a vyjít vstříc. Překvapila mě naprosto pohodová atmosféra, velmi dobré vztahy i slušné chování (což by mělo být samozřejmostí, ale z předchozích zkušeností vím, že to tak někdy úplně není) a také vedení, které se snaží o to, aby byli zaměstnanci maximálně spokojení. Dále mě překvapil fakt, že u nás pracují lidi, kteří opravdu chtějí a jejich práce je baví. Prostě je moc fajn být mezi kolegy, kteří považují za čest být v týmu a nejsou z práce otrávení.
Na přijímacím pohovoru mě šéf uklidňoval slovy „neboj, bude tě to bavit :-)“ a měl pravdu. Překvapující novinka pro mě byl home office, který nyní vnímám jako ten největší benefit. Sice bylo celkem náročné naučit se disciplíně a věnovat se opravdu jen práci, ale nyní můžu říct, že to opravdu stojí za to.
Nejhorší brigáda byla asi v hotelové kuchyni, kde jsem dělala různé pomocné práce a opravdu jsem to tam nesnášela. Byla jsem tam troje prázdniny po sobě. Takhle nějak to dopadá, když je člověk tele, bojí se někam zajít a otevřít pusu, o nic se nezajímá a nechá výběr brigády na mamince :-D
Nejzábavnější brigošku jsem zažila na squashi. Každou sobotu jsem vstávala asi ve 4 hodiny ráno, abych pomohla mamce (která tam taky brigádničila) s úklidem kurtů, šaten, recepce atd. Po úklidu jsem se přemístila na recepci a ve volných chvílích si dělala úkoly do školy. Na recepci jsem bývala i v neděli, ale to už bylo bez velkého úklidu. Většinou jsem končívala oba dny kolem 22 hod., takže jsem tam prakticky trávila veškeré víkendy. Každou sobotu dopoledne jsme měli s kamarády jeden kurt pro sebe a cca 2 hodiny řádili na hřišti – moc jsme si to užívali :-)
Nejzajímavější brigáda byla v italské restauraci v severním Wallesu, kde jsem pracovala asi 3 měsíce jako servírka a připravovala jsem hostům dezerty. Tady jsem se konečně naučila anglicky, ze čtyřkařky se stala jedničkářka a odmaturovala jsem díky tomu z angličtiny za 1 :-) Tuto brigádu jsem si musela vybojovat u rodičů, kteří mě tam nechtěli pustit. Mamce jsem musela ukázat fotky všech zaměstnanců a přežít její hororové scénáře, jak tam ze mě nakonec udělají prostitutku atd. Domluvily jsme se na tajném znaku v sms, aby věděla, že jsem OK. Z Wallesu jsem si odvezla spoustu peněz, nových zážitků (pozitivních i negativních) a tetování :-D
Dle mého by měli jít tam, kam je to vnitřně táhne. Prvně by si měli ujasnit, co chtějí doopravdy dělat a proč se na danou pozici hlásí. Měli by znát svůj motiv – svoje proč. A to proč by asi nemělo být „protože mi nic jiného nezbývá“ nebo „protože to rodiče očekávají“ atp. Dnes máme všichni možnost volby, což s sebou nese i značnou odpovědnost. V první řadě se ale zodpovídáme sami sobě. Pokud mladí lidé ještě nemají žádné závazky a rodinu, tak mají dostatek času a možností na to, aby si vybrali. Já patřím spíše k typu lidí, kteří jsou příliš zodpovědní, takže než abych byla bez práce, raději bych nastoupila tam, kde bych viděla příležitost s tím, že buď by to bylo OK nebo bych při práci hledala to pravé ořechové. Ale můj vnitřní hlídač a soudce by mi nedovolil být delší dobu bez práce. V takovém případě bych se asi vydala na zkušenou do zahraničí. Taky doporučuji uvědomit si to, že není potřeba za každou cenu někam nastoupit. Spousta lidí je dostatečně šikovných, šílených, kreativních či odvážných na to, aby dělali to, co je baví a začali se tím i živit. Jak můžeme vidět kolem sebe, podnikat se dá už snad téměř ve všem. Určitě by ale bylo fajn, abychom měli dostatek kvalitních profesionálů v tradičních povolání, která stále jsou a budou potřebná.
Nebojte se dělat chyby, protože tím se mnohdy naučíte nejvíc! Žijte každý den a najděte si aspoň chvilku na to, co vás dělá opravdu šťastnými. Mějte se rádi takoví, jací jste a přijímejte i ostatní takové, jací jsou. U sebe i u druhých věnujte pozornost tomu dobrému. Naučte se kritickému myšlení a nenechte se opíjet rohlíkem! Vzdělávejte se, a to tak, že ne jenom ve škole – tam se to nejdůležitější totiž nikdy nenaučíte...
Pokud se vám na sobě nebo ve vašem životě něco nelíbí, tak to změňte! Změnu můžete provést pouze u sebe.
Líbí se Vám článek? Sdílejte se svými přáteli
