Aljaška, krajina polární záře, ledovců a panenské přírody. Plná nerostného bohatství s množstvím řek. Ale také krajina, kde se příroda s lidmi nemazlí, zažívá zemětřesení častěji než tisíckrát za rok a je plná činných sopek. Velkou část roku je zde kolem 0°C i mnohem méně. Vidět velrybu nebo medvěda grizzly tady není nic zvláštního. Její plocha je obrovská, obyvatelnost nízká.
Pro přiblížení, jak se v této krajině nejen pracuje, ale i žije, vám přinášíme rozhovor s Evou z ČR, která se spolu se svým manželem z Ameriky do této krajiny nastěhovala a pobývá zde už tři roky. Dobrodružství, která tu zažívá, jsou až k neuvěření...
Na Aljašku jsem přišla za svým přítelem, později manželem, Američanem, který zde byl přijatý na univerzitu. On tu před několika lety žil v malém městečku za polárním kruhem Cold Foot a od té doby věděl, že se sem chce vrátit. A tak jsem se s ním vrátila i já. Žijeme tady dodnes :-).
Co se týče krajiny a životního stylu, tak je to něco naprosto nesrovnatelného s Českou republikou. Největším rozdílem je divočina a neuvěřitelné vzdálenosti. Samotné město Fairbanks, ve kterém žijeme, není zrovna v atraktivní oblasti, jak by pravděpodobně většina návštěvníků podotkla (Fairbanks je v samotném srdci Aljašky a kvůli zlatokopeckému původu má přezdívku Zlaté Srdce). Jsou tu jen “malé kopce” a žádné moře, ale i tak je tu moc krásně. Asi největší předností našeho údajně nehezkého Fairbanks je komunitní život a zajímaví a úžasní lidé. Všichni jsou tu sví, nestydí se za to, jací jsou a jaké mají zájmy, a když budou chodit po městě v pytli od brambor, tak totálně splynou s davem individuí a dalších zvláštních lidí. Dokonce i když jdete na večeři do lepší restaurace, tak se tam potkáte s lidmi v holinkách a pracovních kalhotách. Není tu moc silnic, takže pokud se chceme někam dostat, musíme počítat minimálně se dvěma hodinami jízdy. Jenom vyjet si na denní výlet do horkých pramenů Hutlinana, znamená strávit celkem 6 hodin jízdou v autě. Normálka. Časem si na to člověk zvykne a už mu to vůbec nepřijde. Nejbližší větší město Anchorage (největší město Aljašky) je 8 hodin jízdy. Veřejná doprava je jen v centru, takže bez auta se tu moc neobejdeme, lidé tu denně dojíždějí okolo 20 či 30 kilometrů. V zimě tu musíme zapojit auto do zásuvky a předehřát motor, benzín a olej. Když jdete na nákup do supermarketu, polovina aut zákazníků mají pořád zapnutý motor a vyhřívají vnitřek auta.
Většina Fairbanks leží na permafrostu (permanentně zamrzlá půda), takže i samotná „architektura“ (pokud se to tak dá nazvat) se tomuto faktu musí přizpůsobit. Z toho vyplývá, že spousta lidí zde žije s kadibudkou. My taky. Většina domů byla postavena v 70. letech, v době, kdy se tu začala těžit ropa a kdy tu byl postaven slavný ropovod, který vede ropu z arktického oceánu 1287 km na jih do Valdezu. Tehdy tu byli lidi bohatí, ropa byla levná, tak se tu stavělo levně z prefabrikovaných materiálů z jižních amerických států, které nejsou totálně připravené na krutou Aljašskou zimu. V té době nikdo neřešil, že vytopit tyto málo zaizolované domy bude stát celý majlant. Ale dnes, kdy je ropa drahá, se tu staví jinak. Náš srub má třiceticentimetrové stěny a je úžasné zaizolovaný a většina domů se tu vytápí moderními kamny na dřevo.
Manžel zde byl 3 roky studentem lesnického oboru magisterského studia a v létě si přivydělával jako Wildland Firefighter - hasič při rozsáhlých lesních požárech, které jsou tu v létě typické. Já jsem sem přijela na turistická víza, a proto jsem nemohla pracovat. Dělala jsem tedy dobrovolnickou práci ve dvou neziskových organizacích na ekofarmě a v environmentálním centru, které se snaží chránit přírodu Aljašky. Protože jsem pak ale nechtěla mého úžasného manžela zase opustit a vrátit se do ČR, musela jsem se za něj do pár měsíců provdat, abych získala zelenou kartu. No a od února 2013 jsem už byla schopna legálně pracovat jako oficiální Alien of the United States (Permanent Residency – cizinec s trvalým pobytem).
Na farmě se mi zalíbilo, a tak mi nabídli práci jako koordinátorka výukových programů. Tuto práci jsem pak po dobu 6 měsíců (přes léto) dělala dva roky. Přes zimu jsem si přivydělávala jako zástupce učitelů na nejrůznějších školách a následující rok jsem našla úžasnou práci v laboratoři, kde jsem hledala vodní bezobratlé. Třetí léto na Aljašce už jsem chtěla změnu, a tak jsem začala pracovat v agentuře ochrany přírody a krajiny – Fish and Game jako sezónní terénní bioložka. Na Aljašce je typické, že lidi mají více zaměstnání, ne jen jednu. I já sama doufám, že nebudu muset mít práci na plný úvazek, a že si udržím vlastní rozvrh a nezávislost na zaměstnavateli.
Bydlíme v malém srubu asi 3,5 km od univerzity v lese (8 km od supermarketu).
V okolí žije spousta dalších lidí. Na sousedy ovšem nevidíme, našimi sousedy jsou losi, zajíci, koroptvičky, naše slepičky a nigerijské kozy, které patří naší paní domácí, od které pronajímáme srub. Naše životní situace je trochu unikátní, máme levnější podnájem za to, že pomáháme paní domácí se zahradou, kozami, odhazujeme sníh a stavíme stezky na jejich 14 hektarech lesa. Snažíme se tu žít co nejvíce v souladu s přírodou, a tak pěstujeme zeleninu a brambory, sbíráme lesní plody – borůvky, brusinky atd., chodíme na lov lososů a učíme se, jak je lovit.
Za tři roky, co zde žijeme, jsme si na jídlo zabili tři kozy a 8 slepic, pár koroptviček a ryb. Hrdě také jíme jídlo, které je z vajíček našich slepiček a z mléka od nigerijských koz. Od sousedů dostáváme losí a karibu maso. Tento náš životní styl, kdy žijeme ruku v ruce s přírodou, nám kazí jen to, že ročně najezdíme tisíce mil a létáme letadlem na návštěvy rodin.
Moje poslední práce byla asi mojí nejlepší pracovní zkušeností, jakou jsem kdy měla. Snažili jsme se chytat ohroženého ptáka – Olive-sided flycatcher, něco na způsob našeho lejska. Tato práce obnášela vstávání v 1 hodinu ráno, pracovní dobu 10 až 14 hodin denně v terénu, někdy po pás ve vodě a s komáry, kteří ustavičně bzučí u uší. Pořád nechápu, že na světě existuje někdo, kdo mne bude dobře platit za tak úžasnou práci! Když se nám podařilo ptáčka do sítí chytit, tak jsme jej změřili a pak na něj nasadili malý batůžek – geolocator, nebo GPS. Ten bude schopný příští rok, po opětovném odchycení říct, kde pták přezimuje. Naštěstí se většina ptáků, pokud přežijí zimu na jihu, vrací na skoro stejné místo. Hrozně moc mne to bavilo a ráda bych se k tomuto projektu připojila i příští léto.
Ano. Ještě nevíme, kde se usadíme, ale pro mne osobně je Aljaška a konkrétně Fairbanks na prvním místě.
Moc ráda jezdím za dobrodružstvím se synem našeho pana domácího (55 let) a jeho 63letou manželkou. Co to znamená? Na výlet jedeme autem 7 hodin do Valdez na jih (to je tam, kde končí slavná Pipe line). Tam naložíme věci na plachetnici, přespíme v přístavu a ráno vyrazíme na čtyřhodinovou plavbu do malé zátoky, kde na kajaku nebo malém člunu dopravíme vše na břeh a pak po stezkách - nestezkách do prudkého kopce vše doneseme do malého srubu, který tam před 20 lety z místních zdrojů postavili. Naprostá romantika uprostřed divočiny. S těmito stejnými lidmi jsme také minulý týden jeli na lov losů, což znamenalo 6 hodin jízdy na sever po slavné Dalton hwy (většinou prašná cesta po které se dostanete až k Arktickému oceánu). Donesli jsme věci k řece a pak nepluli, ale vodou po pás kráčeli 3 dny proti proudu divoké řeky a na lanech táhli plně naložené kanoe.Tak jsme se dostali 16 km proti proudu řeky až k bobřímu jezeru, na které jsme přenesli kanoe, a přes které jsme se přeplavili na druhý břeh, odkud jsme vše na zádech donesli do tábora ve sněho-dešti a studené vodě, to byla opravdu sranda. V angličtině tu tomu říkáme Type2 zábava. V době, kdy jsme to prožívali, se nám to moc nelíbilo. Pak se na to ale moc hezky vzpomíná. Po tomto všem následovala cesta zpět na malinkých nafukovacích lodičkách.
Jen anglicky, ale máme tu i pár českých známých (Čechů a Slováků je tu spousta), takže občas použiji rodnou řeč :-).
Fairbanks je na samotnou Ameriku velmi drahé město. Drahé proto, že je tu vše daleko a v zimě, v - 40 °C, je tu náročné žít. I když se tu těží ropa a výše zmíněný ropovod vede hned za rohem, tak benzín do aut se musí dovážet z rafinerií v Kalifornii. Proto stojí mnohem víc. Cena benzínu je v současnosti okolo 3.5 dolarů za galon, což je po přepočtu 22 Kč za litr. Na Americké poměry je to opravdu moc (ostatní státy platí 2.3 dolarů za galon). Ubytování taky nepřijde levně, za náš srub s kadibudkou by se platilo téměř 20 000 Kč za měsíc, kdybychom si nájemné nesnížili vypomáháním. Co se týče platového ohodnocení, bylo to různé, podle toho, kde jsem dělala. Na farmě jsem dostávala v přepočtu na české koruny 244 Kč/hodinu, druhý rok se mi to zvedlo na 292 Kč/hod. Jako zástupkyně učitele jsem dostávala 440 Kč/hod a na současné pozici ve Fish and Game mám stejně tolik. Manžel za práci hasiče v divočině dostával podobnou mzdu jako já teď.
Je to překrásná rozlehlá divočina. A kdo Aljašku nezažil, nepochopí, ale stojí to za to...
Líbí se Vám článek? Sdílejte se svými přáteli
