Michal Klimek je třiadvacetiletý muž, který se již více než 5 let věnuje lektorství angličtiny v jazykových školách na Ostravsku.
Jaká doporučení by dal zájemcům o stejnou pozici a co za schopnosti by lektor podle něj měl mít?
To a mnohem více se dozvíte v našem rozhovoru.
Práce mě rozhodně hodně naučila trpělivosti; jelikož jsem od přírody celkem netrpělivý člověk, musel jsem se naučit vycházet jak se studenty, tak s kolegy a kolegyněmi (což je často mnohem obtížnější). Práce mi taky pomohla uspořádat si v hlavě odborné znalosti týkající se jazyka – troufám si tvrdit, že jsem se díky ní naučil dokonce více než díky mému studiu.
K mé první práci v jazykové škole jsem se dostal díky inzerátu na internetu; do té doby jsem doučoval soukromě a vedl kroužek pro děti, ale risknul jsem to a vyšlo to.
Bohužel se zdá, že v poslední době se mnoho jazykových škol spokojí s tím, že člověk na nějakou dobu vycestoval a pohybuje se, dejme tomu, někde kolem úrovně B2. Podle mě je ideální, aby úroveň byla alespoň C1 – i když chcete učit začátečníky, je nutné mít obšírnější znalosti a chápat souvislosti, které v jazyce (a nejen v něm, ale i v kultuře, která jej užívá) existují.
Hlavním problémem je určitě styl, jakým se učí na základních a středních školách. Já měl to štěstí, že moje učitelky a profesorky byly vždy výborné, nicméně ne vždy tomu tak je. Víme, jak vypadá typická hodina – učitelka krkolomně vysvětlí, jak se tvoří určitý gramatický čas, nechá vás vyplnit cvičení, a když se dobře našprtáte nepravidelná slovesa, můžete dostat jedničku a nakonec z angličtiny i odmaturovat. Po několika letech je z vás klient jazykové školy, na kterou se obracíte proto, abyste se „rozmluvili“.
Tou nejpočetnější jsou asi pracující, kteří zjistili, že úroveň jejich angličtiny neodpovídá tomu, jakou práci a na jaké pozici vykonávají. Často jsem se tedy setkával s řediteli, manažery, jednateli, apod. Rozhodně si myslím, že právě toto je směr, kterým se jazykové školy budou a měly by se ubírat – proto TIP PRO BUDOUCÍ LEKTORY: zaměřte se na business/legal angličtinu, rozhodně je v nich budoucnost.
Čím dřív, tím lépe. Vidíme to všude kolem sebe, angličtina je dnes standardem, kterému je zkrátka nutné se přizpůsobit. Nelze (bohužel pro některé) jednoduše zavřít oči a ignorovat to, že tak jako jím bývala ve středověku latina, tak je dnes angličtina lingua franca. A ti, kteří míří vysoko a nehodlají se spokojit s málem, by ji měli ovládat.
Rozhodně! Nemůžu hovořit o zkušenosti s prací, nicméně Londýn se okamžitě stal mým oblíbeným místem na světě. Jeho atmosféra, kouzlo a otevřenost mě okamžitě oslovily, takže pokud máte rádi cestování, kulturu a (nejlépe) angličtinu, neváhejte a při nejbližší příležitosti se do britské metropole podívejte.
Schopnosti lektora se dle mého pohybují ve dvou rovinách – samozřejmě by to měl být člověk s určitou mírou empatie, měl by umět navodit přátelskou atmosféru a předat lidem nadšení pro jazyk
a studium. Tou druhou věcí jsou samozřejmě odborné znalosti. Bohužel jsem se několikrát setkal s tím, že lektor byl nekvalifikovaný, nebo se při prvním dotazu studentů naprosto ztratil, a to je špatně. Pokud vedete hodinu a věříte, že máte na to předávat někomu znalosti, měli byste si být „jistí v kramflecích“; přes to vlak zkrátka nejede.
Abych byl upřímný – nevím. Učit mě baví, oba jazyky mám moc rád, nicméně věřím v to, že učit může člověk pouze nějakou dobu. Pak se z toho stane stereotyp, který není výhodný ani pro studenty, ani pro vás. Ale to je samozřejmě značně individuální.
Přečtěte si bod 9 a zvažte, jestli splňujete to, o čem jsem v odpovědi hovořil. Mohl bych samozřejmě poradit, abyste to zkusili, vždyť „není co ztratit“. Ale řeknu vám, probírat se desítkami životopisů, ve kterých jako hlavní argument toho, proč byste se chtěli a měli stát lektorem, figuruje to, že jste tři měsíce v USA smažili v McDonald’s hranolky, je o nervy :-).
Záludná otázka na závěr! Řekl bych, že obě země, každá je pro mě úžasná a přitažlivá něčím jiným. Velká Británie svou elegancí, historií, kouzlem. USA zase opakem – uvolněností, zvláštní barevností, životem. Měl jsem však možnost navštívit jen Velkou Británii, tak je trochu nespravedlivé soudit.
Martina Ryšková
Líbí se Vám článek? Sdílejte se svými přáteli
