Pokud jste někdy zabrouzdali na našich stránkách do brigád v zahraničí, určitě jste narazili na nejednu brigádu zaměřenou na au-pair pobyty. Au-pair (vyslov ó pér) je dle Wikipedie i jiných zdrojů svobodná dívka nebo kluk, který jde do ciziny za účelem pomáhat hostitelské rodině s péčí o děti a domácnost. Ptáte se, jaké to asi je? Odhodláváte se, ale nic moc o tom nevíte? Nejlépe se dovíte ze zkušenosti lidí… A my tu pro vás jednu takovou zkušenost nyní máme. Děkujeme Silvince :-).
Protože jsem se po maturitě bohužel nedostala na vysokou školu a jelikož jsem nechtěla jít pracovat někam do supermarketu a vždy jsem tíhla k jazykům a cestování, rozhodla jsem se vyjet do světa. A au-pair pobyt mi přišel jako nejsnazší cesta :-).
Tak sedla jsem k PC a začala hledat recenze a reklamy na více agentur. Nakonec jsem si vybrala agenturu Coolagent, která je velice oblíbená u několika au-pair dívek a našla jsem i několik inzerátů právě na vašich stránkách :-). Tak jsem se jim ozvala, zaslali mi k vyplnění několik formulářů a tím jsem se do programu zařadila.
Funguje to tak, že agentura vám pošle profily rodinek a vy si vybíráte, samozřejmě si vás rodinka ale musí vybrat také. Pak probíhá s danou rodinou emailová komunikace a skype hovory. Když se obě strany dohodnou na spolupráci, stačí to oznámit agentuře a podepsat smlouvu. Do Francie jsem se rozhodla odjet, protože jsem se učila francouzštinu na střední škole a chtěla jsem se v ní zlepšit, je opravdu těžká. No a podmínkou té „mé“ rodiny byly základy francouzštiny a mou podmínkou bylo, ať oni mají základy angličtiny, protože tehdy jsem na francouzštinu nebyla ještě žádný přeborník.
Byla jsem ve vinařské vesničce zhruba hodinu cesty od města Bordeaux. Můj pobyt trval 9 měsíců.
Francie je nádherná země. Cestovat tam už je levné, což jsem využila a navštívila města jako Paříž, Toulouse, Lyon, Arcachone, kde je největší písečná duna v Evropě. Ale také jsem zajela do Barcelony ve Španělsku, jelikož to bylo jen kousek a za pár korun. Byla jsem tam po ukončení práce, měla jsem to jako dovolenou. Všechno jsou to nádherná města plná kultury. Francouzi jsou velcí patrioti, gentlemani a gurmáni. Hodně se mi líbilo, jak přátelsky se k sobě chovají. První týden mého pobytu jsem se seznamovala s celou rodinou včetně babiček, dědečků a tetiček a všichni mě líbali na tvář na seznámení, což bylo velmi milé.
Dostala jsem se do rodiny podnikatelů, takže hodně pracovali, vraceli se domů až večer. Já měla na starost dva kluky školního věku. Mou prací bylo vypravit je do školy, uklidit kuchyni po snídani,vyprat, vyžehlit, vysát a utřít prach. Když si to ale rozvrhnete na celý týden, tak každý den vám tohle zabere hodinku maximálně hodinku a půl, nic těžkého. Dále jsem musela vyzvednout kluky ze školy kolem 4 a 5 odpoledne, napsat s nimi úkoly a jednou týdně jsem klukům musela i uvařit a hlídat je po zbytek dne. Starší Louis byl miláček, neměla jsem s ním nikdy problém. S menším Thibeauem jsem první dva měsíce bojovala, protože byl velice dominantní povahy a musím říct, že mi dal opravdu zabrat. V tomto směru mě hodně podporovali rodiče, stáli vždy při mě a vysvětlovali mu, že když jsou pryč, já jsem ten hlavní šéf :-). Naštěstí si na mě zvykl a bylo to pak vše v naprosté pohodě.
Určitě se dá našetřit a dovézt si spoustu peněz. Například já měla 100 euro na týden a všechno potřebné pro bydlení jsem měla zadarmo, protože au-pairky většinou u rodin žijí a tato rodina je i živí. Další povinností rodiny je vám zajistit pojištění v jejich zemi a některé dokonce platí i letenku. Já jsem ale toho názoru, že je lepší vydělané peníze procestovat a místo peněz si přivézt zážitky, které vám už nikdo nevezme. Například já přijela domů s pár drobnými v kapse a vůbec toho nelituju :-)!
Měla jsem velké štěstí na rodinu, byli opravdu moc milý a srdeční, proto mi začlenění do rodiny nedělalo vůbec problém, přijali mě se vším všudy od prvního dne. Nejsilnější vztah jsem měla asi s host maminkou Gaelle, říkala mi dokonce: moje velká holko. Ale i s dětmi a ostatními jsem si vytvořila krásný vztah. Všichni jsme moc plakali, když jsem odjížděla. Práce s dětmi mě bavila, vždy jsem je měla ráda, ale upřímně, čeho je moc, toho je příliš. Nijak jsem se na svůj odjezd netěšila, bylo to spíš těžší než odjezd z domova. Každopádně jsem mladá a samozřejmě jsem se i těšila domů, až nebudu muset mít zodpovědnost za malé děti a budu moct zase upustit páru :-).
Líbilo se mi žít v nové zemi a poznávat nové zvyky. Dále bylo super, že jsem se mohla navštěvovat jazykové kurzy v době, kdy kluci byli ve škole. Nejtěžší byly začátky, ale to je tak u všeho. Je to zvláštní pocit jet do cizí země, k cizím lidem a to úplně sama. Ale díky skvělé rodince jsem si zvykla velice brzy.
I když jsem se učila už na škole francouzštinu, moc jsem ji v praxi neovládala. Když jsem měla jet do Paříže, francouzská mamka mi poradila ať u Vítězného oblouku zastavím autem, dojdu k němu a prohlédnu si ho. Bohužel jsem špatně rozuměla a na Vítězný oblouk jsem se šla podívat pěšky přes pětiproudovou kruhovou silnici. Bylo nám to s kamarádkou divné, ale říkaly jsme si, že jako Francouzka ví, o čem mluví, a auta nám snad zastaví. Bylo to nebezpečné, ale teď se tomu smějeme :-).
Nemyslím. Pokud nemáte vztah k dětem, určitě to není práce pro vás. Každopádně v dnešní době je tolik možností pracovat v zahraničí, že bych se nebála najít i jinou práci. Je to nepředstavitelná zkušenost, určitě bych to všem doporučila. Hlavně se nebát a udělat ten rozhodující krok, věřte, že to bude stát za to.
Ano, zůstala, píšeme si na svátky, narozeniny ale i jen tak, jak se máme. Rozhodně se chceme ještě několikrát vidět.
Určitě bych šla, zrovna tohle léto jedu na Work and travel do USA. Moc se těším a věřím, že tímto mé cestování teprve začíná.
Líbí se Vám článek? Sdílejte se svými přáteli
