Rádi byste vyrazili někam do zahraničí, poznali jiné kultury, krajiny, zažívali dobrodružství? Tiše závidíte kámošům, kteří dávají na facebook fascinující fotky z Mexika, Španělska, Norska apod?A taaaak moc byste chtěli, ale nemáte na takové výletíky peníze?
Nebojte se, nejste jediní :-). Fanynka našich stránek, Adéla, nám napsala o způsobu, jak se jí i téměř bez financí a nutnosti dřít od rána do večera ve fabrice podařilo navštívit Irsko a splnit si tak sen...
Jednou jsem tak potkala kamaráda, který se zmínil, že se přednedávnem vrátil z Japonska. To jsem byla hned plná otázek, co tam, jak tam, proč tam... Jsem totiž člověk, který by nejraději obešel celý svět... Ale nemám za co :-). Jako studentka, a z časových důvodů jen občasná brigádnice, si na nějaký pořádný výlet prostě nevydělám. Po tomto rozhovoru ale ve mně vzplanula naděje, že by to přece jen nějak šlo udělat. Dotyčný totiž byl v Japonsku přes agenturu Wwoof, což je organizace dobrovolníků, kteří vypomáhají na statcích a různých farmách po celém světě. A zároveň mají prostor poznat krajinu, kde se ocitli. Ihned jsem najela na jejich stránky a prolouskala jsem je od A do Z. Bylo rozhodnuto.
Do měsíce jsem si zařídila všechny důležité věci jako členství, vybrání rodiny a hlavně lokalitu. Já miluji (pouze z knih a dokumentů) Irsko a mým velkým snem bylo jednou se tam podívat. A nakonec k mému potěšení jsem tam ani nejela sama. Jeden můj kámoš u kafíčka se toho okamžitě chytl a že pojede se mnou. Pomohla jsem mu zařídit veškerou dokumentaci a ještě k tomu se na nás usmálo štěstí, jelikož jsme sehnali ty nejlevnější letenky. Do Dublinu a zpátky pro nás oba za 6 tisíc! Sice cesta to byla docela dlouhá, třikrát jsme přestupovali cestou zpátky, ale za tu cenu i dobrodružství, proč ne? Navíc jsme oba poprvé v životě letěli, takže jsme to měli aspoň zajímavý.
A kde jsme tedy nakonec byli? Jak jsem se zmínila, měla jsem možnost si zvolit lokalitu, kde budu bydlet. Našla jsem si starší pár, který bydlí kousek od Longfordu. Mají pejska jménem Swip a mnoho hektarů lesů. Abychom tam mohli zcela zdarma bydlet a jíst, bylo nutné vypomáhat Frankovi na domečku, který stavěl už 9 let. Byla to krásná dřevostavba. Konkrétně jsme se podíleli na zateplování domu a přidělávali jsme sádrokartony. Každopádně to pro nás nebyla žádná dřina a bylo to pouze na 4 hodiny denně, víkendy úplně volné. Neustále byl čas na kafe nebo na čaj. Frankova manželka Marion se o nás starala jako v bavlnce. Snídaně byli ve formě švédského stolu (tousty s marmeládou, chleba s paštikou, vajíčka, tuňák, ovoce, jogurty, chleba se zapečeným sýrem), na co měl kdo chuť. Navíc výborně vařila.
Tento manželský pár byl na nás opravdu hodný, různě nás vozili po Irsku, abychom se podívali na jejich kulturu a na různé místní vesničky a města. Výhodou byl i fakt, že oba dva byli učitelé. Marion učila dějepis a Frank angličtinu, takže jsme k tomu měli vždy skvělý výklad. Díky tomu jsme si vylepšili a obohatili své jazykové i historické znalosti.
Jednou jsem se u večeře zmínila, že bych se chtěla jet podívat do národního parku a Frank na to, že pojedeme do Connemari, která byla od Longfordu 300 kilometrů. Na druhý den nás Frank a Marion mile překvapili. Koupili nám v obchodě stan, krosnu a spacáky a zavezli do Connemari. Strašně moc jsme jim děkovali, bylo to moc hezké gesto. Bylo tam nádherně. Když jsme vylezli na Diamond Hill, pocítila jsem v sobě naprosté štěstí... Můj sen se mi splnil a já mohla poznat tuto krásnou krajinu.
Zpátky domů jsme se nakonec rozhodli vyzkoušet stopovat. Předtím jsme se ale stavili v jedné místní hospůdce, zakecali se s místním pánem a ten nás zavezl skoro až domů. A vůbec nic za to nechtěl! Ale i tak jsme mu koupili aspoň snídani. Neuvěřitelně srdeční lidé byli všude.
Přišel den, kdy jsme se s našimi hostiteli museli rozloučit. Vůbec se nám nechtělo. Ale zůstal krásný pocit z obou stran. My jsme jim pomohli dodělat domeček a oni nám poskytli ubytování, stravu, laskavý přístup a spoustu času na poznání této krajiny, její kultury a způsobu života jiných lidí. Tato zkušenost byla neuvěřitelná. Jsem moc ráda, že jsem ji absolvovala. A doporučuji všem...
A ještě jedna drobnost. Za celých 20 dní, které jsme tam byli, jsem utratila jen 3000 Kč za letenky a pár penízků za suvenýry. Takže jo, jde to i téměř bez peněz :-).
Líbí se Vám článek? Sdílejte se svými přáteli
