Chodíte rádi na koncerty a přemýšleli jste někdy nad tím, co vše obnáší profese zpěváka pop-punk kapely?
My ano, a proto naše kolegyně Janča pro vás vyzpovídala Kubu Rybu, který se už několik let živí zpěvem se svou kapelou. Rybičky 48 se v poslední době často objevují v českých mediích a dravě se derou na špičky hitparád jako piraně.
Zakousnou se vám do uší a už nepustí. Co Kubu přimělo, aby se stal zpěvákem, a jak vypadá jeho typický den před koncertem, najdete v rozhovoru.
Hele fakt už si nevzpomenu na tu první. To bych asi kecal. Ale první větší brigáda, kde jsem si vydělal i nějaký prachy, byla asi v 18ti letech, kdy jsem se svojí bejvalou přítelkyní myl okna u benzínky. Vydělal jsem si tam na svojí první lepší basu. Na benzínce jsem skončil v momentě, kdy přijel nějakej týpek v kabrioletu a hrálo mu tam naše CD. V tu chvilku jsem si řekl, že se budu živit muzikou a půjdu za tím tvrdě :D.
Já se živím čistě koncertováním. Do toho mám ještě značku oblečení Narcis, ale je to spíš moje hobby. Každej den děkuju za to, že se můžu živit tím, co mě baví. Kdybych se přestal živit muzikou, tak tu všechno prodám a odstěhuju se na Bali :).
Co myslíš? Úplná klasika – popelářem, abych se mohl vozit na tom schůdku za autem. Pak jsem chtěl bejt všechno možný, ale nejdýl mi vydržel muzikant. Tím jsem chtěl být asi od 9ti let :).
Nejsem z těch, co by měli trému, ale i tak jsem celej den před odjezdem na koncert nervózní. Nesnáším totiž čekání na cokoliv. Tak jsem vždycky rád, když už sedím v autě a jede se :). Jinak normálně vstanu v poledne, dám cigáro, osprchuju se, sbalím si a jedu :).
A takhle dokáží Rybičky 48 rozvášnit davy :)
Energii, euforii, radost, pot, smích, bolest. Tohle všechno miluju na koncertech.
Pracoval jsem 15 měsíců hned po maturitě. Dělal jsem ve školním klubu v Čáslavi a měl jsem tam takovej nealko bar a kopíroval jsem sešity. Nikde jinde jsem zaměstanej nebyl. Měl jsem kamennej krám a rockovej klub, ale vždycky jako majitel :).
Myslím, že tím už jsem odpověděl s tím mytím oken :D:D
Podle mě je to náročný tak jako v každým jiným oboru. Myslím si, že je to hlavně o dobrý partě, vytrvalosti, songách, tvrdý dřině a štěstí. Je tu hodně věcí na kterejch záleží, ale nahoře ještě nejsme. Máme toho hoooodně před sebou :).
Poradil bych věc, kterou jsem zjistil až kolem třicítky, a sice, že život je velice krátkej na to, abysme dělali to, co nechceme a nemusíme. To platí stejně tak o vztazích jako o práci. Nedávno jsem mluvil s jedním spolužákem, který byl v dobře placený práci a absolutně ho nebavila. Vždycky chtěl být chovatelem koní. Neměl žádnou přítelkyni ani žádné závazky. Tak jsem se ho ptal, jestli jsou pro něj důležitější peníze a denní dřina nebo to, co chce opravdu dělat. A co se stalo? Dneska je v Německu na farmě a za ubytování a stravu se stará o koně a je nejspokojenější. Myslím, že všechno je otázka priorit. Přál bych všem, aby si uměli určit ty priority, které je udělají šťastnými :).
A proto si najděte práci, která vás bude bavit a plňte si své sny. Cesta to nikdy není jednoduchá, ale stojí to za to. Kuba to může jen potvrdit :-).
Líbí se Vám článek? Sdílejte se svými přáteli
