lajknito

Aneb „nächste Haltestelle: Deutschland“. Ten, kdo se s volantem v rukách už narodil, je určitě Michael, jehož řidičský průkaz je doslova „natřískaný“ úplně vším. Vášnivý motorkář, po pracovní stránce ale hodně spokojený řidič autobusu v sousedním Německu. Prozradil nám, jak to v této krajině a v tomto zodpovědném povolání chodí.

Bitte :-)


1. Michaeli, proč zrovna řidič autobusu?

Na tuto otázku není krátká ani jednoduchá odpověď. Myslím, že to všechno začalo už v mém dětství. Měl jsem krásný vztah s dědečkem Bohuslavem, který mě, dá se říci, vedl životem, vychovával a byl mi vzorem. Teď už asi nikoho nepřekvapí, že byl také řidičem autobusu – celých 42 let jezdil městské linky Brna i přilehlého okolí. Doba pokročila dál a teď jsem převzal pomyslný rodinný volant já. Musím přiznat, že mě to opravdu i po sedmi letech stále baví a dělám to rád. Tak jako v každé profesi má i tato svá úskalí a těžké chvíle, ale tyto momenty zdaleka nepřeváží tu radost u jízdy, kterou denně prožívám. Zkrátka jsem se v tom našel.

2. Proč jezdíš autobusem v Německu?

Jedním z hlavních důvodů je, že umím německy. Rodina z dědečkovy strany ještě včetně jeho samého pocházela z Rakouska, konkrétně z Vídně. Po válce bylo město silně vybombardováno a rodina se sestěhovala k příbuzným do Brna, následně se hranice uzavřely a na dalších 40 let se možnost návratu ztenčila na nulu. Od mala mě děda učil jazyku, i když jsem se tomu často bránil, ale nakonec se mu to myslím povedlo. Letos zde načínám již šestý rok v řadě a to je toho důkazem. To, že jsem nakonec dojel až sem, je i trochu dílo osudu, původně jsem to v plánu neměl. Chtěl jsem jezdit u Dopravního podniku města Brna, ale díky neustále se měnícím podmínkám pro přijetí mi jednou došly nervy a vydal jsem se směrem Německo. Dnes jsem rád, že se tomu tak stalo a neumím si představit, že by to mohlo dopadnout lépe.

 

3. Co všechno jsi musel podstoupit, když jsi chtěl dělat své vysněné povolání?

Je to proces. Když chcete něco řídit, potřebujete k tomu získat povolení. Tedy řidičák, dále profesní průkaz, psychotesty a v neposlední řadě i praxi. Nemusím doufám zdůrazňovat, že je to celé velmi časově, finančně i psychicky náročné. V 19 letech jsem si udělal skupinu „B”, o dva roky později skupinu „C”, což je nákladní vozidlo nad 3,5 tuny a to včetně profesního průkazu, k tomu jsem dostal jako bonus papíry na „T”, takže můžu jezdit i traktorem. Další rok přišly na řadu skupiny „D” a „E”, tedy autobus a vlek, samozřejmě s profesním osvědčením. A za další čtyři roky jsem zatoužil po motorce, takže jsem si dodělal ještě „A”. Teď když se podívám na svůj řidičský průkaz ze zadní strany, už tam není co přidat. Udělat si papíry a „profesák" je však jen část úspěchu, když chcete jezdit například s „D“, tedy autobusem, musíte mít praxi s „C“ a to nejméně dva roky (poslední novela zákona to nahrazuje školením). Tu praxi vám nikdo samozřejmě nedá jen tak, nikdo nechce přijmout řidiče bez zkušeností. Takže se dostáváte do této nepříjemné paradoxní situace, kdy máte vše splněno, jste připraven jezdit, ale nekonečně hledáte zaměstnavatele, který vám tu šanci dá. Jak se ale říká: kde je vůle, tam je cesta a jednou to musí vyjít. I mně se nakonec zadařilo.

4. S čím vším jsi vlastně jezdil?

Možná by bylo jednodušší zeptat se, s čím jsem nejezdil. Začal jsem tedy autem, které jsem si pořídil paralelně s dokončením „B”. Byl to zánovní bílý Golf čtvrté řady a dalo by se říci, že první roky pracovního života jsem mu obětoval větší část všech výplat. Byla to drahá milenka, ale náš vztah byl plný vášně. Postupně jsem ho vylepšoval a vypiplal do nejmenších detailů. Naneštěstí německé zákony nedovolují na vozidlech takové úpravy, jaké jsem měl na svém Dolfíkovi (tak se jmenoval), tak musel zůstat doma a přešel do laskavého vlastnictví mého bratra. Jinak když nepočítám různé osobáky nebo dodávky, tak první roky jsem jezdil jako šofér s náklaďákem. Potom jsem přešel na kamion. Jezdil jsem mezinárodní dopravu a viděl kus Evropy, ale spát každý večer ve své posteli má své kouzlo, takže jsem se přeorientoval na autobus. Autobus má také nespornou výhodu v tom, že náklad se sám naloží a vyloží. Jediná věc, kterou jsem stále ještě neřídil, je traktor.

 

5. Jak vypadá takový běžný pracovní den řidiče autobusů?

Ať jedete jezdit v jakoukoliv dobu, kteroukoliv linku, troufám si říci v kterékoliv civilizované zemi, začátek a konec směny je vždy stejný. Řidič musí přijít vždy o něco dříve, vyzvednout si papíry a klíče u dispečera a provést následující úkony: začne vizuální kontrolou určeného parkovacího místa, zdali na něm stojí autobus. Pokud tomu tak je, řidič zkontroluje stav pneumatik, šrouby v kolech, zrcátka, světla a podívá se i pod autobus, jestli z něho neteče olej, nafta, voda či krev. Potom přihlásí kasu a vyplní papíry, nyní je připraven na cestu. Jezdí se samozřejmě podle plánu, což může mít velmi různorodý průběh. Je možné jezdit jednu linku pořád dokolečka celou směnu, nebo třeba i střídat linek pět. Směny mají také různé trvání, od 4 do 13 hodin vždy i s přestávkami, kterých může být víc v závislosti na délce směny i plánu jízdy. Po poslední jízdě se zajede do garáží, kde se natankuje palivo a zaparkuje na určené místo, provede se kontrola vozu, odhlásí se pokladna a odevzdají se klíče dispečerovi.

 

Nakonec bych chtěl dodat, že řízení autobusu není žádná sranda. Řidič má ohromnou zodpovědnost. Je to linka od linky a autobus od autobusu, pokud jde o mě, tak většinou se pohybuji po městě s devatenácti metrovým kloubovým autobusem Mercedes Citaro, který má bez nákladu, tedy cestujících, dvacet osm tun, připočtěte klidně i 150 cestujících, dopravní špičku a kousavou uniformu.

6. Jak se žije v Německu?

Co se týče životní úrovně v té obecné rovině, je tu vyšší s porovnáním s Českou republikou, to bez pochyby. Ovšem to neznamená, že tu není chudoba a nejsou problémy. V Německu je extrémně drahé nájemné a služby jakéhokoliv charakteru. Po roce 2015 se poměrně dost změnila nálada společnosti vlivem příchodu milionů migrantů a výrazně se zhoršila bezpečnostní situace v zemi. Vyloženě pozitivní na Němcích je přístup k práci a chování na pracovišti. Pověstná slušnost a preciznost zde je hluboce zakořeněná a je velmi příjemné se v takto nastavené společnosti pohybovat, musíte ovšem natrefit na rodilé Němce. 

 

7. Tvůj koníček: motorismus

Motorismem žiji a tomu jsem přizpůsobil i svoji práci. Není to náhoda, že bydlím a pracuji několik kilometrů od německého motocyklového a automobilového závodního okruhu Hockenheimring. Motorismem to tu zkrátka žije a každý víkend, pokud mi to práce dovolí, chodím na okruh, buď na závody nebo na různé exhibice. Minulý týden zde byla například přehlídka veteránů, tento týden jsou závody Nascar. Jezdí se tu i Formule 1, jejichž jsem velkým fanouškem již od mala. Je to zvláštní pocit vidět na vlastní oči lidi, které znáte z televizní obrazovky, počítačové hry nebo o nich čtete na internetu a třeba s nimi i prohodit slovo. Komunita lidí okolo motorismu je opravdu pestrá a bohatá, odehrává se tu spousta příběhů a já jsem jejich součástí – nesmírně mě to naplňuje. Už se odsud nikdy nehnu.

8. Máš nějaký zajímavý zážitek ?

Nedávno jsem jel linku a zastavil na jedné ze zastávek. Podle časového harmonogramu jsem měl minutu nebo dvě do odjezdu a tak jsem čekal. Na zastávce celou dobu seděl kluk a hypnotizoval svůj telefon. Přišel čas odjezdu a rozezněla se zvuková signalizace zavírání dveří a dveře se začaly zavírat, on procitl a řítil se k autobusu. Nestihl to a začal se rozčilovat a mávat rukama. Z autobusu ho pozorovala starší dáma, která zprvu nejevila žádné známky zaujetí, avšak z ničeho nic vybuchla a smála se doslova jako démon. Smála se tak moc a tak dlouho, že zapomněla zmáčknout signalizaci na příští nepříliš vzdálené zastávce, kde měla v plánu vystoupit. Když jí to došlo, tak se jí úsměv zmrazil a začala křičet Halt! Halt! a hrozit berlí. Na to už bylo pozdě a my jsme zastávkou elegantně projeli a mířili do dalšího města. Někdy jsou ty nejprostší příběhy zkrátka nejlepší. A jen tak mimochodem ,v Německu autobus staví pouze v případě, pokud cestující zmáčkne tlačítko k zastavení nebo pokud cestující stojí přímo na zastávce, řidič jinak VŠECHNY zastávky automaticky projíždí.

9. Tvoje plány do budoucna?

V Německu se mi líbí a v nejbližší době to nevypadá, že by se na tom mělo něco změnit. Mám tu dobrou práci za slušné peníze, bydlím v hezkém bytě blízko závodního okruhu a jsem svým vlastním pánem. Takže celkově vzato můj plán do budoucna je, aby se toho změnilo co nejméně :)

 

Milovníci řízení, takto se pracuje v Německu na pozici řidiče. Všem, kterým se toto povolání a krajina zamlouvá, neváhejte a jděte si za svým pracovním snem stejně jako Michael!