Rozhodnutí odjet pracovně s Czech-usem do zahraničí řadím k těm nejlepším v životě. Bylo to poprvé, kdy jsem jela mimo Českou republiku a kdy to nebyla jen dovolená na 14 dní. Naštěstí jsem v tom nebyla sama, spolu se mnou se vydaly na Kypr i dvě kamarádky.
Vzpomínám si, jak jsme všechny byly šťastné, když po pohovoru, který probíhal přes Skype,
přišel mail, ve kterém se psalo, že nás všechny přijaly na práci do pohádkového resortu na Kypru.
Když jsme pak dorazily ráno na letiště v Larnace, začala na nás dopadat vlna nervozity. Opravdu jsme tady, opravdu se to děje…
Měly jsme předem domluvený odvoz z letiště do hotelu, ale docela jsme se bály, aby tam vůbec někdo byl a hlavně abychom toho člověka poznaly. Naštěstí náš řidič stál hned u východu s našimi jmény napsanými na papíře, i s logem hotelu. Naložil nás do krásného bílého nového auta a jely jsme.
Náš hotel byl skoro na druhé straně ostrova a cesta tam trvala něco přes hodinku, ale pan řidič, který byl fakt perfektní, nám po celou dobu cesty vyprávěl o historii Kypru, ukazoval nám okolní kopečky, vykládal nám o městech, kterými jsme projížděli. Ode mě by určitě dostal jedničku s hvězdičkou.
Když jsme přijely do vesnice, kde se nacházel náš hotel, tak nás řidič vyložil u našeho apartmánu. Měly jsme celkem strach, jak bude naše ubytování vypadat, ale realita nás mile překvapila. Apartmán nebyl sice velký, zato však hodně útulný.
Co mě ale opravdu dostalo, byla terasa, která se zdála skoro větší než náš byt a ze které se nám nabízel překrásný výhled do sousední zahrady. Všem třem nám z toho spadly brady až na zem.
Na tohle si člověk tak zvykne, že když jsem se v ČR po návratu podívala doma ze svého okna a viděla jen silnice, chtělo se mi brečet.
Po tom, co jsme se převlékly do letního oblečení, protože i přes konec září tam bylo neskutečné vedro, jsme se vydaly do hotelu, abychom se nahlásily, že jsme na místě.
Cesta do hotelu byla nakonec neplánovaně poněkud dobrodružná. Hotel je totiž schovaný v kopcích a my našly jeden vchod, kde však byla závora a značka s přeškrtnutým chodcem, tak jsme si řekly, že tudy asi ne, a celé jsme to obcházely v tom strašném vedru těmi šílenými kopci.
Až potom jsme zjistily, že jsme mohly klidně jít i přes tu závoru, což nás trochu naštvalo. Na druhou stranu, když jsme vylezly ten kopec a scházely pak dolů k resortu, otevřel se před námi za odměnu krásný výhled s mořem v pozadí.
V hotelu jsme hledaly kancelář HR (rozumějte lidských zdrojů) a trvalo minimálně dobrou půlhodinu, než jsme ji konečně našly. Tam se opět ozvala nervozita z toho, že musíme mluvit anglicky.
Nejdřív jsme se přivítaly s asistentkou manažera lidských zdrojů, která nám byla k dispozici i po celou dobu pobytu. Působila velmi ochotně a představila nás i samotnému manažerovi lidských zdrojů, který byl taktéž milý člověk.
Dvě z nás měly pracovat jako číšnice v restauraci a ta třetí jako číšnice v baru, takže se s námi rovnou přišli pozdravit i naši příslušní manažeři.
Manažer restaurací přišel jako první a i on se choval velice příjemně. Oznámil nám nejlepší zprávu toho dne, a to, že nastupujeme až v pondělí. A jelikož byl teprve čtvrtek, znamenalo to krásné 4 dny volna.
Nakonec se dostavil poslední manažer a zároveň s ním i největší šok, protože když vstoupil do místnosti, kouknul na nás a pozdravil: „Čau kočky!“ My jsme vyvalily oči, protože jsme ani v nejmenším netušily, že je to Čech.
Tenhle manažer, jménem Josef, nám ukázal všechny bary a restaurace v hotelu a představil nás všem zaměstnancům, které jsme potkaly. Zazněla různá, oproti českým zvláštní, jména, ale člověk si na ně časem zvykne.
Bylo opravdu moc fajn, že to všechno probíhalo v češtině, takže nervozita opět ustoupila.
Celé 4 dny před prvním nástupem do práce jsme strávily na pláži, procházely jsme všechna zákoutí, co jsme našly - a že některá opravdu stála zato! Dokonce jsme si zaplatily i vodní skútry a další podobné atrakce, zkrátka jsme si užívaly, jak to jen šlo.
Když přišlo pondělí a s ním i náš první pracovní den, všichni byli moc milí, vysvětlili nám, co bylo třeba, a z nás konečně opadl zbytek stresu. Ani s angličtinou problém nebyl, sice chvíli trvá, než se člověk rozpovídá, ale ono to jde.
Jediné, na co jsme si musely zvyknout, byly uniformy, které zahrnovaly dlouhé černé společenské kalhoty. První týden v tom vedru to bylo peklo, ale potom jsme se aklimatizovaly a v zimních měsících jsme byly za dlouhé kalhoty i vděčné.
Co se týká práce, tak normální pracovní den mohl mít několik podob - buď ranní směna, split, nebo odpolední. Směna trvala 9 hodin, z toho se pracovalo osm a hodina v tom byla pauza.
Někdy se stalo, že bylo potřeba zůstat v práci déle, například na nějakých svatbách, firemních akcích, nebo večírcích, které se tam pořádaly. Nemusíte mít ale obavy, že by vám to pak neproplatili. Hodiny navíc napíšete manažerovi na papírek a následně se vám samozřejmě proplatí.
V týdnu se nejdřív chodilo do práce 6 dní a jeden den bylo volno. Poté, co skončila sezóna, se to změnilo, takže to byly i jen dva nebo tři dny v týdnu.
Když to tedy vezmu kolem a kolem, opravdu to byla spíš pětiměsíční dovolená. Člověk je pořád u pláže, sem tam si do hotelu odskočí popovídat s kolegy, kteří se později stanou vašimi kamarády a jakoby i takovou náhradní rodinou.
Samozřejmě to chvíli trvá, než si tam najdete přátele, ale ne moc dlouho, protože jste tam noví a všichni se vám snaží pomoct. Způsob trávení volného času je potom už jen otázkou volby.
My jsme s kamarády vyrazily často někam do baru na drink, jezdily jsme po výletech do jiných měst, nakupovat, nebo jen koukaly na pláži na další a další západy slunce.
Během našeho pobytu jsme měly i tu možnost navštívit Athény. Výhoda spočívala v tom, že jsme tam měly kamarády z Kypru, takže jsme nemusely ani platit za ubytování, protože nás nechali přespat u sebe.
Pracovní pobyt na Kypru byla opravdová životní lekce, která mě naučila hodně věcí, a pokud se rozhodujete, jestli odjet do zahraničí, udělejte to. Já o tom snila dlouho a mám díky tomu skvělé kamarády a zážitky do konce života!
Kypr jsem si zamilovala dokonce natolik, že když vám píšu tyto řádky o svém prvním pracovním pobytu tady, už jsem zase zpět. Tentokráte budu zaměstnaná ale v jiném místním hotelu - v Paphosu. Už teď se těším na svoje „staré“ kamarády, a i na to, že poznám nové.A tak má moje dobrodružství navíc dobrý konec :-). A vlastně nejen to, už začíná příběh nový…
Pokud i vy sníte o práci v zahraničí, třeba na Kypru, podívejte se zde
Líbí se Vám článek? Sdílejte se svými přáteli
