Když jste se ho v únoru (období podání přihlášek na vysokou) zeptali, co chce dělat a kam jde na vysokou, jen se usmál a říkal: „Já pojedu do Anglie.“ Ani po maturitě se jeho odpověď nezměnila. Ne že bych mu nevěřila, ale ještě v červenci neměl nic zařízeno. Byl to „jen“ plán, v němž se spoléhal spíš na druhé, zatímco sám seděl v kavárně.
Nakonec nám všem vytřel zrak, když začátkem srpna rozeslal zprávu: „Za týden odlétám.“ A teď? JE TAM! V ANGLII. Nezávislý, samostatný a hlavně – SPOKOJENÝ. A co je na tom nejhorší, místy mu to právě z pozice vysokoškoláka závidím…
Medailon: Marek Vavruša pochází ze Zlína. Už ve svých 16 odtud ale odešel do Vsetína, kde úspěšně odmaturoval na střední škole se zaměřením na žurnalistiku a média. Právě v otázce dalšího studia byl ale nejistý, a myšlenka zůstat v Česku se mu taky nepozdávala. V srpnu si proto sbalil kufry a odjel. Byla to touha zdokonalit jazykové dovednosti, zkusit žít v zahraničí, ale hlavně neztrácet čas, co ho dovedlo do Anglie. Dnes tam má práci, bydlení, nové přátele. A i když si občas posteskne po pravém vysokoškolském životě (rozuměj: koleje a party!), je spokojený. Možná víc než my všichni dohromady.
Stává se skoro pravidlem, že jdou studenti po střední škole na vysokou. Když se jich zeptám proč, ani nejsou schopní odpovědět. Do práce se jim nechce. Studia v zahraničí a cestování vůbec se bojí, protože neumí jazyky. Takže poslední možnost, a té se v Česku držíme zuby nehty, je honba za titulem. Jinak si neumím vysvětlit, proč si je cpeme třeba i do přezdívek na sociálních sítích.
Mára nevěděl, kterým směrem by se měl po maturitě vydat, ani co by chtěl do budoucna dělat. Zásadní bylo taky to, že se mu nelíbil systém našeho vysokoškolského vzdělání. „U nás je všechno jen o biflování, o praxi tady nezakopnete,“ říká. Proto ho lákala vysoká škola v zahraničí. V poslední době často opěvované Dánsko, kde se studenti učí především praxí. Nakonec ale vysokou odsunul na druhou kolej, prý kvůli jazykovým dovednostem, které v tu chvíli nepovažoval za adekvátní ke studiu. Výzvou bylo spíš sbalit kufry, najít si v zahraničí práci, bydlení, a angličtinu povýšit na takovou úroveň, aby si mohl vysokou školu v zahraničí vybrat a bez větších problémů ji dostudovat. Prostředí Anglie už okusil dvakrát, líbilo se mu tam: „Můj sen byl bydlet v Londýně.“ Nad rozhodnutím, kam vyjede, tedy nezaváhal. Mluvil o tom půl roku, ale musím říct, že kromě povídání nic neřešil. V podstatě celý jeho odjezd se uskutečnil nečekaně, ze dne na den.
%20o%C5%99ez.jpg)
Měl jen pár informací, těch nejdůležitějších. K tomu všemu ale taky kontakt, za který je každý, kdo chce vycestovat, vděčný. Kamarádku ze střední, která odešla do Anglie taky po maturitě a žije tam déle než rok. Nervozita se někdy v půlce prázdnin, kdy se ze středoškoláků stali vysokoškoláci či pracující, stupňovala. Byl to velký krok, navíc do neznáma. O odjezdu se stoprocentně rozhodlo teprve dva týdny před odletem. Do té doby to byly „jen“ plány. On sám prý věděl, že pojede, jen si nebyl jistý, kdy. „Chtěl jsem si užít poslední dlouhé prázdniny. Anglie připadala v úvahu až od září.“ Ale jak se říká, člověk míní, život mění. V share house jeho kamarádky se uvolnil pokoj. Bylo mu řečeno, že pokud chce jet do Anglie, musí se rozhodnout – hned. A přiletět co nejdřív. „Právě o share house je v Anglii obrovský zájem, jakmile dáte nabídku na internet, za pár hodin už není. Je to nejlevnější volba ubytování a na začátek i ta nejlepší.“ Bylo to takové teď, anebo nikdy.
„Koupil jsem si letenku a týden na to jsem letěl.“ Pravidelně jsem se ho po maturitě ptala, jak to vypadá s tou Anglií. Nikdy jsme nedošli k závěru. A nakonec jsme šli na poslední kávu, já (oficiálně už vysokoškolák) jsem před sebou měla ještě dlouhé prázdniny a Mára už byl na startu nové zkušenosti. Byl možná trochu nervózní, ale rozhodně zvědavý a natěšený. „Nedocházelo mi to, čtyři roky jsem bydlel na intru. Říkal jsem si, že s odloučením by neměl být problém,“ a na poslední chvíli navštívil celou rodinu. Velkou výhodu měl opět v tom, že neletěl sám, ale s kamarádkou. Přesně s tou, s níž měl sdílet i dům. Cestou stihli probrat vše, co bylo potřeba obstarat záhy po příjezdu. „Zkušenosti druhých jsou k nezaplacení. Například co se týká pojištění, je lépe obrátit se na někoho, kdo už v Anglii žije. Jinak se stane, že přijedeš a ani nevíš, co to národní pojišťovací číslo je a že se bez něho neobejdeš.“ Po příletu bylo u letiště tolik autobusů, že nebýt kamarádky, pravděpodobně by nastoupil špatně a ocitl by se na druhé straně Londýna. Byla sice noc, ale Londýn není Zlín - všude bylo strašně moc lidí: „Na jednu stranu jsem byl rád, na druhou jsem byl hrozně vyděšený…“
Do Anglie si nebral nic jiného než oblečení. A peníze. Jejich share house je kompletně vybavený, což je zahrnuto v ceně. „Když se cokoliv pokazí, opraváře zajišťuje majitel, který ručí za funkčnost celého domu.“ Snil o typickém anglické stavbě, což se splnilo. Bydlení v Leytonu, odkud je nádherný výhled na všechny londýnské mrakodrapy, má jen dvě minuty od zastávky metra. V baráku je pět pokojů, a když Mára přijel, bydlelo tam sedm lidí. Tehdy jen Češi a Slováci, seznámení a vůbec první střet se životem v Anglii byl úplně bezproblémový. Lidi se prý ale dost střídají – o čemž vypovídal i jeho ultrarychlý odjezd. Aktuálně s nimi bydlí i Španěl a Ital. Potkat se najednou je ale bez šance. „Každý má přes den svůj program, potkáme se maximálně v noci.“ Co se týká národností, preferuje právě cizince, protože to člověka donutí mluvit anglicky, s tím do Anglie odjížděl. I když říká, že první setkání s angličtinou nebylo úplně snadné. „Kupoval jsem si lístek na autobus, a jediné, co jsem rozuměl, byla cena. To jsem si řekl, že jestli to tak půjde dál, tak je to úplně v prdeli (smích),“ a dodává: „Když jsem odjížděl, myslel jsem si, že mám dobrou angličtinu.“ První dva týdny ale angličtinu příliš nevyužil, právě proto, že bydlel s Čechy a Slováky a nikoho ještě neznal.
Bez financí se na začátku neobejdete, chce to nějaký základ. Určitě nemusí být vysoký, rozhodně je to ale investice, která se vám mnohonásobně vrátí. Někdo se chce nejdřív aklimatizovat, druhý hledá práci hned. Mára usiloval o práci, kde bude nucen komunikovat: „Ve chvíli, kdy jsem si užil Anglii jako takovou, nastal čas vytvořit si CV a jít do boje.“ Při roznášení životopisů po nejrůznějších barech, kavárnách a restauracích mu skoro všude řekli, že se ozvou. „Občas se stává, že když dáš životopis nesprávnému člověku, ani se na něho nepodívají a skončí v koši.“ Za několik dní se mu ozvali z restaurace, kterou navštívil jako první, aby došel na trail shift. Chválili ho se slovy, že mu zavolají, v kolik hodin má přijít další den. Jedinou podmínkou byl nákup oblečení, vývrtky, otvíráku apod. „Byl jsem nadšený, práci jsem měl jen kousek od domu. Říkal jsem si, že do toho investuji, že se mi to vrátí.“ Uběhlo pár dní a nic se nedělo. Psal jim, volal a začínal být naštvaný. Později pochopil, že se ani nic dít nebude.
Další zkušenost na sebe nenechala dlouho čekat. Tentokrát se jednalo o pohovor v jiné restauraci. „Když jsem přišel, od pohledu bylo jasné, že jsem tam nejmladší.“ První část pohovoru bylo představení se, v další měli zájemci mluvit o své národní kuchyni a oblíbených jídlech: „To jsem jim hned zkritizoval pivo (smích).“ A pak to přišlo, poslední část byl marketingový plán podniku – konkrétně design loga, slogan, týdenní rozvrhy apod. „Tušil jsem, že to neklapne, ale popral jsem se s tím. Nakonec jsem byl rád, že můžu do budoucna počítat s tím, že něco takového může přijít.“ A to už začalo jít do tuhého. Peníze, které měl na začátek, skoro došly. Zkoušel hledat práci přes své spolubydlící, když mu kamarádka doporučila restauraci, kde před časem sama pracovala. Předem říkala, že je to tam náročné, ale peníze byly potřeba. A taky komunikace. Proběhl menší pohovor a následující den trail shift. Do třetice všeho dobrého … VZALI HO! A jako waiter tam pracuje doteď.
Za měsíc si vydělá tolik, že na výplatu sáhne jen z třetiny na nájem. Cestování a jídlo zaplatí z dýšek. S volnem je to jako u nás, jen se nehraje na víkendy. Dva dny v týdnu má jen pro sebe, směny jsou prý v pohodě, když je vstřícný kolektiv. Na druhou stranu jsou tak různorodé, že si člověk nemůže zvyknout na jeden časový režim, jak tomu je běžně u nás. „V práci máme skvělý kolektiv, takže i když jsem tam dlouho, jsem tam rád. Pořád vtipkujeme. Čas spolu trávíme ale i mimo práci. Pořádáme house party, chodíme do klubů. Lidé, se kterými pracuji, sem jeli proto, aby něco zažili. Takže se k takovým akcím nestaví zády. „NE“ tady fakt nefrčí.“
Když to slyším, fakt nechápu, za čím se pořád honíme. Vysoká škola nemá nohy, neuteče. A pokud studujeme jen pro tituly, nemá to smysl – je tolik jiných možností. Když se Máry ptám, jak to vidí dál, jestli chce zůstat v Anglii anebo se vydá jinam, jestli zkusí vysokou anebo touží po kariérním postupu, odpovídá: „Chci si vydělat peníze a příští rok jet třeba na čtvrt roku do Mexika, kde mám známé. Zatím nejsem rozhodnutý, kdy začít studovat. Pořád zvažuji, jestli zkusím práci spolu s vysokou v Anglii anebo odjedu třeba právě do Dánska,“ a důrazně dodává: „Ale ani jednou za tu dobu, co tu jsem, mě nenapadlo, že bych se nastálo vrátil do Česka!“
Stáhni si ZDARMA novou mobilní aplikaci od Brainstorm magazine a další vychytané články budeš mít přímo v mobilu :-)
Aplikaci stahuj buď přes App Store anebo Google play:
Autor: Veronika Velcerová
Líbí se Vám článek? Sdílejte se svými přáteli
