Gabriela Končitíková má velmi zajímavou vášeň :-) Již 13 let se věnuje studiu myšlenek Tomáše Bati (baťovin) a jejich aplikaci jak do podnikatelské praxe, tak do každodenního života.
Děkuji za milá slova, ale myslím si, že toho právě není tolik. Jen se třináct let věnuji studiu myšlenek Tomáše Bati a v současné době pracuji jako projektová manažerka Nadace Tomáše Bati. V rámci své práce se věnuji přednáškové činnosti na téma Baťa. Přednáším ve firmách i v rámci různých konferencí. Zároveň učím na Univerzitě Tomáše Bati – předmět Systém řízení Baťa. Co mě však naplňuje nejvíce, je aplikování „baťovin“ do firem – vidět ty změny, které to přináší. Během volných chvil nebo jen tak pro radost píšu knihy na téma Baťa. Nyní dokončuji knihu 99 možností, jak být silnější a šťastnější podle Tomáše Bati. Kromě odborných nebo naučných knih mám za sebou i takové milé knihy, jako je například 99 sladkých teček Marie Baťové, což je cukrářka originálních receptů manželky Tomáše Bati. Všechny mé aktivity se většinou nějakým způsobem točí okolo odkazu Baťa, takzvaných „baťovin“.
Má první brigáda byla v masně. Živě si na to vzpomínám. Vzhledem k tomu, že jsem do té doby měla pomalu problém se dotknout masa, byl to pro mě opravdu silný zážitek. Začala jsem si hodně vážit práce a peněz za ni. Došlo mi, že mnoho lidí musí v životě opravdu hodně tvrdě pracovat a jejich odměna není adekvátní k tomu, jak velký výdej energie přináší. Proto mě tak fascinuje ten Baťův přístup k práci.
S odkazem Baťa jsem se poprvé potkala v roce 2007, takže až na vysoké škole. Právě to, jak jsem se k Baťovi dostala já, ráda používám jako příklad toho, že občas je dobré nechat věci plynout. Velmi jsem si přála studovat práva, ale nepřijali mě, a tak jsem začala studovat ve Zlíně úplně jiný obor. Kdybych ale nezůstala ve Zlíně, možná bych si nikdy nenašla cestu k tomu, co mě tak naplňuje. Poprvé mě Baťa nadchl, když jsem zjistila, jak fungovala jeho sociální péče a že to, co dnes považujeme za moderní, on využíval před sto lety a nepovažoval to za nic objevného, ale za obyčejné využívání selského rozumu. Mám v životě štěstí – potkala jsem absolventy Baťovy školy práce, někdejší mladé muže a mladé ženy, kteří u Baťů začínali ve čtrnácti letech. Byla jsem přímo fascinována jejich energií a zajímalo mě, jak je to možné, že je dokázala tato životní zkušenost od Baťů natolik změnit a připravit na život. Začala jsem se o celý systém zajímat více a nyní je tomu již 13 let a baví mě to den ode dne víc. V rámci své práce v Nadaci Tomáše Bati mám tak jedinečnou příležitost pracovat neustále v tématu, které mě baví a fascinuje.
Zní to možná maličko pateticky, ale pro mě je má práce koníčkem a posláním. Pokud mě tedy něco nebaví na mé práci, tak někoho přesvědčovat o nadčasovosti odkazu Baťa. Jestli se do něčeho musím nutit, tak to úplně nesouvisí s prací, nebo jen částečně. Aplikuji si ty baťovské zásady na sebe a občas se musím nutit do toho, abych měla lekci angličtiny, abych šla běhat apod. Do věcí, které jsou mimo mou komfortní zónu, to má ale asi v životě každý.
Přiznám se, že „baťoviny“ mě naučily maličko odlišně vnímat úspěch, a tedy i úspěšné lidi. Já miluji, když potkám někoho, kdo má vášeň pro to, co dělá a když se propojuje i s úspěšným podnikáním, proč ne. Není to však úspěch na poli podnikání, umění či vědy, co by u mě rozhodovalo o tom, zda vnímám člověka jako úspěšného. Kdo mě motivuje a je pro mě dalším zdrojem energie, tak je například Milan Rastislav Štefánik. Já vím, nejspíš se mi budeš smát, že je to zase sto let mrtvý člověk, ale jeho příběh je pro mě fascinující. Z těch současných lidí je to téměř každý člověk, který má v sobě něco tvořivého, snahu měnit věci a taky kus pokory. Jsou to pro mě denně lidé, kteří jsou schopni předávat energii dále a nejsou přesvědčení o tom, že jsou střed vesmíru. Mě ty „baťoviny“ naučily jednu věc, že opravdu úspěšný člověk nedává úspěch na obdiv. Mě inspirují hrdinové všedních dnů – ochotná prodavačka, usměvavá servírka – tohle jsou lidé, co mě motivují. Oni dávají energii, aniž by ji čekali zpátky a s podmínkou, že přijde obdiv a úcta. Tohle je podstatné. Dávat energii, když víš, že ti tleská sál – ano, je to výkon, ale pro mě ne takový, jako když se na tebe usměje člověk v MHD. Každodenní dávání pozitivní energie lidem kolem sebe, které ani neznáš – to je pro mě úspěch. Paradoxně pro mě je v poslední době nejsilnější moment ten, když mi někdo řekne, že díky odkazu Baťa začal třeba cvičit, mít více času na své děti, partnera nebo se začal stavět svému strachu – to je pro mě to co mě motivuje, to jsou ti, které obdivuji. Některé myšlenky Tomáše Bati je možné pochopit jen tehdy, když začneš vnímat lidi kolem sebe. Například tu, že obdivuje každého, kdo se odhodlal ke změně, protože to vyžaduje tu druhou nejsilnější lidskou emoci, která je hned po lásce – odvahu.
Naučila jsem se mít čas sama pro sebe. Není samozřejmostí, že bychom uměli mít volný čas. V rámci baťovské filozofie bylo několikrát řečeno: „Nemáme problém naučit lidi pracovat, máme problém naučit lidi odpočívat.“ Často si neuvědomujeme důležitost volného času nejen pro odpočinek a regeneraci, ale pro práci samotnou. Náš pracovní výkon s únavou klesá, časem začneme chytat profesní slepotu a jen proto, že neumíme na chvíli vypnout a trpíme pocitem, že jsme nenahraditelní.
Například pro Baťu platilo jedno pravidlo – každý musí být nahraditelný. Zní nám to možná lehce tvrdě, ale je v tom neskutečná hloubka. Začíná to už u životního stylu a postoji k práci. Většině lidí dělá velmi dobře cítit, že jsou nepostradatelní a u všeho musí být. Málokdo si však uvědomuje, že je to cesta do záhuby. Jednoduše přijde občas moment, kdy na člověka vše padá a on to nemá komu předat, protože s nikým nesdílel, jak na to. Kdybychom uměli aplikovat baťovské pravidlo, že každá lidská činnost musí být dublovaná, a to nejen v práci, ale i v soukromém životě, žilo by se nám mnohem lépe. Zejména si myslím, že ženám by se žilo jednodušeji, kdyby je uměl v každé domácí činnosti zastoupit i muž v případě, že to bude potřeba.
Tohle jsem se musela naučit i já, netrpět syndromem, že u všeho musím být, o všem vědět, vše zařídit a vše pohlídat a na vše být sama. Začala jsem věřit lidem kolem sebe, že to zvládnou i beze mě a začalo se mi žít mnohem lépe. Oni to zvládají, učí se a rostou a já mohu dělat to samé, protože na to mám čas.
Období karantény mi dalo nový rozměr pochopení „baťovin“. Neustále hovoříme o tom, že kdybychom měli více času, tak bychom mohli sportovat, pravidelně jíst, lépe spát, konečně si uklidit apod. Baťovská filozofie říká, že změna není vázána na čas a jeho dostatek či nedostatek, že je to vědomé rozhodnutí člověka změnit svůj vzorec chování a myšlení. Změna je o činu, nikoliv o čase a okolnostech, ty se jednoduše přizpůsobí.
Přiznám se, že teoreticky jsem tuto myšlenku chápala, není na ní nic složitého, ale také jsem v sobě měla zaseto zrnko ironie ve smyslu: no to se jednoduše řekne, ale když já ten čas opravdu nemám. No, během karantény jsem ho měla dostatek a co se stalo? Nic. Nezačala jsem více sportovat, ani více uklízet, ani lépe jíst, ani více psát – nic. První měsíc se nedělo nic, protože jsem nechtěla. Ten druhý jsem si uvědomila, že pokud si ten čas neuzpůsobím nyní, tak asi nikdy, a ne protože by to nešlo, ale protože nechci. Uvědomila jsem si, že lžu sama sobě. Jsem sice schopna mluvit o tom, jak by se to mělo podle baťovské filozofie dělat, ale sama v tom silně pokulhávám. Pustila jsem se tedy do sepsání hlavních baťovských zásad – je jich ve finále 99 a bude z nich kniha, ale co je pro mě hlavní, začala jsem podle nich žít. Nyní je to dva měsíce. Práce mám pořád stejně i těch starostí, ale přestala jsem šidit čas, který věnuji přípravě jídla, spánku a sportu. Začala jsem myslet na sebe, na čas, který chci věnovat sobě, svým blízkým, práci a i cizím lidem. Umět si určit priority a pochopit, že mít na prvním místě sebe není sobeckost, ale odpovědnost. Pokud nebudu já v pohodě, nemůžu dávat druhým lidem baťovskou službu (což je mimochodem základ „baťovin“ – umět se postarat sám o sebe a mít sebe na prvním místě). Musím se přiznat, že se mi nikdy nepracovalo lépe a že jsem se už dlouho necítila tak dobře.
Já mám vždy plán, který se většinou velmi rychle mění. Naučila jsem se přizpůsobovat a nefixovat se úplně na přesně daný průběh. Je dobré mít cíl, cesta se však může měnit. To je na životě vlastně to krásné. Kdybych měla jasný cíl i cestu, nikdy bych asi nepotkala Baťu. Žít v přítomnosti jsem se musela naučit a učím se to pořád – k tomu mi také pomáhá baťovská filozofie, která učí člověka vnímat okamžiky.
Jestli bych mohla někomu něco poradit, tak asi jen to, ať se přestaneme podceňovat. Každý z nás je mnohem lepší, než si sám o sobě umí představit. Jsme vážně úžasní, bohužel to umíme většinou říci jen o druhých lidech, a ne o sobě samotných, tak už se to konečně naučme.
Já Gabči moc děkuji za rozhovor a vám, že jste dočetli až sem. Na úplný konec ještě určitě doporučuji pustit si toto povídání, kde Gábi vysvětluje, jak to ten Tomáš Baťa vlastně všechno krásně „vymyslel“. Já ho viděla již několikrát a určitě si ho ještě mnohokrát pustím :-)
Líbí se Vám článek? Sdílejte se svými přáteli
