lajknito

Když jsem se potkala s tímto klučinou za účelem udělat rozhovor o jeho zajímavé brigádě, sdělil mi, že si nepřeje být nahráván na záznamník, všechno si to přece zapamatuji. První šok. Má paměť samozřejmě nefunguje po této stránce, jak má. Jelikož jsme se opravdu dlouho neviděli, nemluvili jsme z počátku o práci. A vlastně ani na konci :-) 

 


Druhý den otevřu e-mail. Přišel šok druhý. Když jsem začala číst, měla jsem pocit, že jsem se začetla do nějaké krásné knížky. Lidi, se kterými jsem rozhovory dělala/psala, se vyjadřují různě – někdo uvolněně, někdo odborně, jiný extra vtipně, další úplně otevřeně. Ale toto jsme tu ještě neměli.

 

Čtěte nyní i vy příběh o mladém klukovi a jeho první brigádě v zábavním parku. Právě začíná…


Zábavní park

 

Brigáda je sluncem nebo halovými zářivkami zalitý čas, který jsme strávili vyvíjením činnostmi pro naše dočasné zaměstnavatele, ať už na stavbě mícháním betonu, prodáváním zmrzliny u zastávky autobusu nebo roznášením letáků s neodolatelnými nabídkami produktů nadnárodních korporací a samozřejmě dalšími stovkami obdobných i kurióznějších pozic. Brigáda je zpravidla prvním ochutnáním kousku koláče, kterému se říká pracovní život. Je to první vlastnoručně vydřený peníz, jehož nominální hodnota je mnohem vyšší než pravidelná i samozřejmá dávka kapesného od naprosto dnešní svět nechápajícího a tyranizujícího despotického rodiče. Brigáda je i vstup do světa nových vztahů a člověk zde pozná kromě nových spolupracovníků, pracovních návyků také i svého prvního nadřízeného, který ho doprovází po celičký zbytek jeho pracovního života, jen jeho tvář se mění. Neopomenutelnou součástí brigád je faktor „lásky“, která i tyto pozice nevyjímá ze svého repertoáru a prochází jimi stejně jako jakýmikoliv jinými součástmi života. A těžce hledat někoho, kdo by nebyl v tomto směru někým milován či alespoň ignorován.

 

první plnohodnotná brigáda mě zastihla krátce po úspěšném dokončení studií na základní škole. Měl jsem tehdy dva měsíce volna před nástupem do školy střední a moji rodiče naznali, že nastal čas, abych „dobrovolně" odjel na svou první malou zkušenou do světa. Byl jsem tedy vyslán na dva měsíce do nejmenovaného zábavního parku na druhý konec republiky, kde jsem měl pracovat, bydlet i žít. Zpětně vidí člověk příhody, které zažil, s jistým odstupem a nadhledem, paměť je v tomto k nám milosrdná a během času vidíme jen to dobré, avšak musím se přiznat, že tenkrát jsem z toho byl mírně vyděšený. S řízky v batohu, na dámském matčině růžovém kole pod sebou a několika jízdenkami na různé vlakové spojení s připíchnutou mapkou s časy odjezdů a směrů vlaků jsem vyrazil vstříc svému osudu. Po dlouhé cestě s těžkými myšlenkami a spoustou přestupů i hledání cest jsem nakonec dorazil k obrovské bráně ve tvaru pevnosti z americké občanské války. Věděl jsem, že jsem na místě, protože tento objekt nikde jinde na světě neexistuje. Znovu jsem nasedl na své růžové kolo, ale tentokrát již odhodlán a vyburcován sám s sebou s tím, že to prostě zvládnu. Paradoxem je, že jsem na tom růžovém kole projel přes ostrahu, která tuto bránu střežila a inkasovala od návštěvníků vstupné. Možná je to dílem náhody, možná jsem jsem vypadal velmi „cílevědomě" a nebylo radno mě zastavovat.


Zábavní park kolotoč

 

Po příjezdu jsem našel kontaktní osobu a ta mě ubytovala. Vyfasoval jsem modrou uniformu a červenou čepici, štípačky, brašnu a balení kartonových jízdenek, nakonec jsem dostal do ruky plácačku a píšťalku na krk. Trochu už jsem tušil, odkud asi vítr fouká. Dostal jsem školení, kolik stojí jízdenka a jak vypravit vlak,několikrát jsem si to vyzkoušel v odlehlé chodbě. Během chvíle jsem stál na nástupišti a prodával jízdenky první rodině. Za chvíli už jsem měl plné vagony lidí a vypravil jsem svůj úplně první vlak v životě. A tak to šlo až do večera a pak každý následující den.

 

Postupem času jsem nabíral jistoty a sem tam jsem si i protočil mezi prsty kleštičky na štípání jízdenek po proštípnutí. Čepici jsem nosil mírně nakloněnou do čela, protože už jsem byl zkrátka frajer. Během prvního týdne mého brigádničení měli indiáni naštěstí dovolenou. Ovšem během týdnů všech následujících byl můj vlak terčem každodenních, avšak různorodě provedených ataků z řad indiánů v čele s náčelníkem Běsnícím Tomahawkem. Jednou koňmi zastavili vlak, jednou nechali vybuchnout koleje, jednou „otrávili" mašinfíru, zkrátka vždycky si našli způsob jak mi „zpříjemnit" práci. Součástí show bylo i to, že mě vždy v liché dny v týdnu zastřelili. Nemusím doufám zdůrazňovat, že můj vztah k náčelníkovi Běsnícímu Tomahawkovi a jeho hochům byl i v osobní rovině mírně problematický.


Zábavní park vlak

 

Po práci jsem se stavil každý podvečer do místního salonu, kde jsem ležérně opřený, avšak stále uniformovaný popíjel svoji velkou kofolu, protože pivo mi nechtěli nalít. Následovala vycházka ke koním, o které se starali zaměstnanci. A brigádnice, těch tam bylo opravdu mnoho. Netrvalo dlouho a brzy jsme se spřátelili a protože to bylo opravdu krásné a teplé léto, jezdili jsme na kolech k nedalekému rybníčku se na večer koupat. Na tuto část vzpomínám velmi rád. Dokonce jsem během našich setkání byl i milován, zjistil jsem to ale bohužel, až když jsem byl ignorován, tenhle vlak mi zkrátka ujel a ani jsem ho nestačil odpískat.

 

Dva měsíce utekly jako voda a předposledního srpna v podvečer jsem vypravil svůj poslední vlak, při přepadení mými úhlavními nepřáteli – indiány – mi zvlhly oči smutkem, bude mi to chybět, řekl jsem si v duchu a nechal se opět zastřelit. Naposledy jsem odevzdal tržbu a veškeré mé pracovní vybavení, včetně mé milované uniformy a odebral se k poslednímu spánku prázdninového průvodčího.

 

Ráno, když jsem na matčině růžovém kole míjel bránu ve tvaru pevnosti z americké občanské války, uvědomil jsem si, že mi to bude všechno hrozně chybět a že to stálo za to a že jsem rád, že mě rodiče „dobrovolně" vyslali na tuto moji malou zkušenou do světa.

 
Růžové kolo

 

Od této události uběhlo již mnoho let a mnoho věcí se změnilo a nabralo nový směr. A jak to tak v životě bývá, někdy ta naše loď osudu najede na mělčinu a zůstane na ní viset. A my pak čekáme, až nastane příliv, abysme se mohli posunout zase o kus dále a plout. Součtem mnoha událostí, které mě postihly za poslední dobu, můžu zodpovědně říci, že má lodička najela na pořádnou mělčinu a příliv se mi velmi širokým obloukem vyhýbal. Situace se stávala kritickou a bylo potřeba si ten příliv, byť i malý, sám vytvořit.