Moje jméno je Barbora, na začátku ledna jsem oslavila 26. narozeniny a momentálně se nacházím v NYC na ostrově Staten Island, kde pracuji jako Au Pair.
Tohle je těžká otázka. Já jsem velmi spontánní člověk, a když něco chci, většinou do toho jdu po hlavě a okamžitě. O Au Pair programu jsem slyšela, už když jsem byla na střední škole. Pokud, ale někdo z mého okolí dělal Au Pair, bylo to v Evropě a mě evropské státy prostě nelákaly. Na Youtube jsem ale sledovala slečnu, která pracovala jako Au Pair v USA, a to mě nadchlo. V té době mi to ale připadalo spíše jako nesplnitelný sen a myslela jsem si, že nemám šanci si tohle někdy splnit. Roky plynuly, já jsem vystudovala bakaláře na jedné z brněnských vysokých škol, odstěhovala se do Prahy a začala jsem pracovat na plny úvazek. V době covidu jsem ještě začala dálkově studovat magistra, ale zkrátka to nebylo ono. Cítila jsem, že spíš přežívám, než žiju a že jsem vlastně ve stavu, kdy mi nic moc nedávalo smysl. V hloubi duše jsem ale věděla, že než se definitivně někde usadím, chtěla bych si na nějakou dobu zkusit život v zahraničí. Někdy na začátku června jsem v práci zažila velmi vypjatý den, a to mě vedlo k rozhodnutí, že po vypršení mé roční smlouvy tam déle zůstávat nechci. Ještě ten den jsem si sedla k internetu a začala hledat možnosti, jak si najít práci v zahraničí. Jedna z možností, která mi přišla nejlepší, byla práce Au Pair. Tím se mi vybavil můj nesplněný sen ze střední školy. Přečetla jsem si spoustu recenzí na různé agentury a nejlépe pro mě vycházela agentura COOLAGENT. Dala jsem sama sobě měsíc na rozmyšlenou a taky jsem celou situaci chtěla probrat s mámou, která je mi celý život největším rádcem.
Na začátku července už jsem věděla, že je to opravdu to, co chci. Kontaktovala jsem slečnu Smotlachovou z COOLAGENT a začala jsem vyplňovat přihlášku. Než jsem dala dohromady všechny potřebné podklady, byl už začátek srpna. Nebylo to nic moc složitého, ale nějaký čas to zabralo. Profil mi byl schválen někdy v druhé polovině srpna, kdy začal můj matching proces. Už na začátku září jsem si našla rodinu a domluvili jsme se na příjezd na začátek listopadu. Měla jsem tedy dva měsíce, kdy jsem musela zařídit všechny náležitosti, školení, víza apod. Všechno se dělo velmi rychle, protože jsem až do konce října pracovala na full time a odlétala jsem 2. listopadu. Nejsložitější pro mě bylo asi vyplňování žádosti o víza, které mi trvalo snad 3 hodiny a na konci celého procesu se mi podařilo zaplatit jiný typ víza. Naštěstí mi slečna Smotlachová skvěle poradila a situace se nakonec vyřešila. Poslední dva měsíce před odletem pro mě tedy byla slušná jízda, ale vše dopadlo skvěle a já jsem 2. listopadu, mohla ve Vídni nastoupit do letadla směr NYC.
Amerika mě uchvátila přístupem lidí a jejich vstřícností. Jejich mentalita se prostě od té naší trochu liší. Samozřejmě je to člověk od člověka, ale já mám prostě ráda ty jejich small talks. Prohodit pár milých slov s prodavačkou v obchodě, s řidičem v autobuse nebo s ostatními rodiči před školou. První den, kdy jsem podívala do centra NYC, byl pro mě jako sen. Vidět na vlastní oči všechna ta místa, která jsem doposud znala jen z amerických filmů, bylo něco neskutečného. Cítila jsem obrovskou vděčnost, že tady můžu být a snažila jsem se prostě žít přítomným okamžikem. Všechno bylo tak obrovské a ohromující, že jsem si připadala jak Alenka v říši divů.
Momentálně bydlíme v menším domě na ostrově Staten Island. Staten Island je ostrov a jeden z pěti obvodů amerického města New York. V domě mám svůj pokoj, koupelnu ale sdílím s celou rodinou. Tohle je ale pouze dočasné. Zhruba do měsíce až dvou bychom se měli stěhovat do většího domu, který moje rodina koupila a momentálně se opravuje, aby byl co nejdříve k nastěhování. Stěhujeme se pouze v rámci ostrova, takže zůstávám ve stejné lokalitě. V novém domě bych měla mít klasický americký basement pokoj s vlastní koupelnou. Ale já jsem opravdu nenáročná, takže i teď je to pro mě dostatečně komfortní.
Na začátek bych chtěla říct něco málo o své americké rodině. Skládá se ze tří členů – máma, táta a holčička, která na konci prosince oslavila 6 let. Takže jako Au Pair se starám pouze o jedno dítě. Holčička má ale cukrovku I. typu, takže péče je trochu náročnější na koordinaci. Mám ale štěstí v tom, že rodina mě nepotřebuje zase tak často, takže pro mě jako pro člověka, kterému nevadí trávit čas sám se sebou, je to naprosto ideální. Můj běžný pracovní týden je proměnlivý. Většinou v úterý a ve čtvrtek vstávám ráno okolo 7:20 a cca v 7:50 vezeme společně s mojí host mum malou do školy. Moje host mum pak vystoupí na autobusové zastávce, odkud jede autobusem do práce, a já mám pak k dispozici auto na zbytek dne. Po příjezdu domů většinou pouklízím kuchyň a hernu a zhruba do 13:30 mám volno. Ve 13:30 vyjíždím ke škole, kde vyzvedávám malou a začíná naše společné odpoledne. To trávím buď na kroužcích, nebo si společně hrajeme a děláme domácí úkoly. Kolem 17:30 - 18:00 je doma už alespoň jeden z rodičů, takže začíná příprava večeře. Někdy vaří host mum, někdy připravujeme jídlo společně a někdy vařím sama. Všechno jídlo pro malou ale musím konzultovat s rodiči, protože vzhledem k cukrovce má „speciální“ dietu. Od toho se pak odvíjí aplikace inzulínu. Většinou tedy záleží na domluvě, kdo co připraví. Moje práce končí kolem 19:00, kdy malá většinou zasedne k tabletu a pak už ji jen rodiče dají spát. Rodiče s malou opravdu rádi tráví čas, takže mě potřebují spíše na ty nejnutnější přesuny a vyplnění času, kdy nejsou doma. Po skončení mého pracovního dne kolem 19:00 většinou odcházím ven na procházku. Někdy na kratší, někdy na delší, někdy třeba jenom do obchodu. Mám tyhle procházky moc ráda, protože si nasadím sluchátka, poslouchám hudbu a skvěle si při tom vyčistím hlavu. Po návratu už si dám jen sprchu a lehnu si k nějakému filmu nebo seriálu.
Jsem velmi aktivní člověk, takže ze všeho nejradši sportuju. Většinou 2x – 3x týdně chodím do fitka. Vychází mi to přesně v době, kdy je malá ve škole. Pokud nejsem ve fitku a venku je hezky, chodím na procházky nebo jsem jen doma a trávím čas s mojí rodinou a kamarády na Skypu. Kousek od domu máme pláž a i v těchto zimních měsících, kdy je třeba 12 stupňů, je super si tam jen tak posedět.
Jak už jsem psala dříve, mile mě překvapilo to, jak jsou tu lidé otevření a vstřícní. Vůbec jim nevadí, že jste cizinec a že neumíte úplně skvěle anglicky. Většinou Vás uznávají za to, že se snažíte mluvit a vždy se s Vámi snaží konverzovat. Třeba u nás v ulici mě už spousta lidí zná, a když je potkám, vždy prohodíme pár slov a jsou opravdu moc milí. Co mě trochu nemile překvapilo, je veřejná doprava. Američani jsou zvyklí všude jezdit autem. I na opravdu krátké vzdálenosti. Pro představu Staten Island je rozlohou i počtem obyvatel o trochu větší než Brno. V Brně máme velké množství tramvajových, trolejbusových, autobusových i vlakových linek. Tady na ostrově jezdí pás autobusů, na které se nedá moc spoléhat, protože většinou nejezdí na čas a je tu jedná vlaková linka, která vede od severu ostrova na jih. Musím říct, že veřejnou dopravu ve městech máme opravdu mnohem lepší než tady.
Samozřejmě jsem navštívila nejznámější památky v NYC, ze kterých na mě největší dojem udělal asi 9/11 Memorial, kde je pro mě neskutečná atmosféra a celé to, jak jsou památníky udělané je dechberoucí.
Největší zážitky byly asi dva. První z nich byla návštěva Top of The Rock, kterou jsme stihli při západu slunce. Vidět celé město jako na dlani bylo něco neskutečného. Ztratila jsem slova a byla jsem uchvácená výhledem. Strávili jsme tam asi hodinu a jen jsme se kochali. Druhým zážitkem byla pro mě návštěva zápasu NHL v New Jersey. Pro mě jako pro sportovního nadšence tam byla neuvěřitelná atmosféra. Dokážete si asi představit nadšení fanoušků, když domácí tým vyhraje a jeden z nejoblíbenějších hráčů dá první kariérní hattrick.
Rozhodně! Já jsem vlastně byla samostatná už o pár let dřív, ale když jste v jiném státě, daleko od rodiny a ještě neumíte 100% jazyk, je to trochu něco jiného. Člověk ví, že se může spoléhat pouze sám na sebe a že je jenom na něm, jaký si ten rok tady udělá. Moje rodina je ale skvělá, dává mi pocit, že jsem součástí rodiny, vychází mi vstříc a jsou mi velmi nápomocní, když něco potřebuji. Jela jsem sem s tím, že chci hodně cestovat, což se mi zatím daří. Chtěla jsem si zlepšit angličtinu, což se mi snad také daří, i když někdy je trochu složitější porozumět jejich přízvuku. A posledním přáním bylo poznat novou kulturu a nové přátelé. Díky účasti na různých rodinných oslavách nebo oslavách amerických svátků se mi daří poznávat americkou kulturu, a díky cluster meetings jsem měla možnost poznat ostatní Au Pair z různých koutů světa. Takže ano, po dvou a půl měsících v US můžu říct, že zatím můj pobyt splňuje všechna moje očekávání.
Určitě! Jděte do toho po hlavě. Nemáte co ztratit, Získáte spoustu zkušeností, přátel a zážitků a je to obrovská škola života. Buďte realisté, ale proč právě vy, byste si nemohli splnit tenhle sen. Pokud něco chcete, neohlížejte se na okolnosti a prostě do toho běžte. Je to skvělá příležitost zažít něco nového a nezapomenutelného. Bude to horská dráha, ale bude to stát za to.
Těžko říct. Přece jenom už nejsem nejmladší na tyhle programy, ale nikdy neříkám nikdy. Pokud se naskytne nějaká příležitost, nevidím důvod, proč ji nevyužít. Věřím, že všechno se nám v životě děje z nějakého důvodu a všechno je vždycky tak, jak má být.
V případě zájmu se ozvěte Pavle Smotlachové na číslo +420 601 124 368 nebo na e-mail studium@coolagent.cz
Líbí se Vám článek? Sdílejte se svými přáteli
